RECENZE: Django vypráví lépe o Jandovi než o dějinách Olympiku

Strávili společně čtyřicet natáčecích dní a poté autorka scénáře, kameramanka a režisérka v jedné osobě se střihačkou Šárkou Sklenářovou sestavily z natočeného i archivních materiálů sto deset filmových minut, v nichž zazní úryvky ze čtyřiceti písní, těch nejslavnějších i méně známých.

Janda není jen jednou z nejvýraznějších postav české populární hudby, je to i velmi charismatický muž, v jehož společnosti, byť jen prostřednictvím filmového plátna, je příjemné téměř dvě hodiny strávit. A jeho celoživotní vášně, hudba a kytara, jsou samozřejmě nedílnou součástí jeho osobnosti.

Djangův (přezdívku dostal Janda v roce 1968 během působení ve Francii, kde komolili jeho příjmení) život provázely velké úspěchy, chvíle štěstí i velká bolestná zklamání zejména z odchodu blízkých lidí. Tam, kde ho kamera sleduje mimo světla ramp, je také film nejsilnější. Zejména krásný vztah s dcerou Martou nebo ten pracovně přátelský s manažerem Milošem Zapletalem přinášejí chvíle vtipné i přirozeně dojemné.

Péče o nejmladší dcery zase připomene, jak rozdílně člověk vnímá děti v mladém a pak v pozdním věku. Janda je otevřený, s nadhledem a poctivě se vyjadřuje například k obrovskému věkovému rozdílu mezi ním a současnou manželkou.

Nevyhýbá se ani osudu kapely v době normalizace ani leckdy těžkému, ale zřetelně rezolutnímu rozhodování o členech Olympiku, jichž se vystřídalo mnoho.

Zcela se vyhnul jen mladšímu bratrovi Slávkovi (frontman rockové skupiny Abraxas), což je škoda, protože to trochu sráží jeho i autorčinu snahu působit pravdivě a zcela upřímně.

Historie Olympiku je samozřejmě od Jandy neodmyslitelná, ale v jejím mapování se Malířové Špátové nepodařilo najít a udržet pevnou linii, vypovědět něco podstatnějšího, než jak šel čas.

Tyto pasáže jsou útržkovité, skáčou v dobách a jednotlivých postavách, od pravých jmen k přezdívkám. Dobře orientovat se může jen znalec celých šedesáti let kapely, ale ten se zase asi nic nového nedozví.

Hudba je skvělá, nicméně koncerty působí skoro jeden jako druhý. Stálo by za to víc vypíchnout třeba slavných dvacet let Olympiku v pražské Lucerně v roce 1983, který vysílala Československá televize a dodnes je k vidění na YouTube.

I tak je ale příjemné se v archivních záběrech vracet k historii nejpopulárnější české rockové kapely a poznávat třeba mladičkého Františka Ringo Čecha nebo Jiřího Korna.