RECENZE: Dajori - mateřská láska vítězí nad nefunkčním systémem sociální podpory

Prvotním záměrem režijní dvojice Martina Páva a Nicolase Kourka bylo přijít se snímkem, který by se věnoval nesnášenlivosti, diskriminaci a obchodu s chudobou.

Tvůrci chtěli vytvořit investigativní formát, vycházejí z konkrétní situace, kdy bylo několik romských rodin z Varnsdorfu v roce 2021 náhle vystěhováno z paneláků v lokalitě „Kovářská“, aniž by jim město zprostředkovalo náhradní bydlení v podobě volných sociálních bytů.

Kourek jako člen redakce A2 tuto událost novinářsky pokrýval a přibral k tomu Martina Páva, autora v Jihlavě oceněných dokumentů Kibera: Příběh slumu a Vlci na hranicích. Společně se seznámili s rodinou Hučkových, která u sebe v té době ubytovala množství rodinných příslušníků.

Tvůrci začali jejich situaci sledovat a natáčet a výsledkem jejich tříletého pozorování se stal zmíněný observační dokument, který se ale od původního publicistického záměru posunul směrem k portrétu všeobjímající rodinné lásky a péče o druhé.

Předznamenává to název Dajori, což v romštině znamená matka. Různé podoby mateřství tu ztělesňují dvě sestry. Asi pětačtyřicetiletá Marie Hučková a její mladší sestra Iveta. Právě ona nezvládá péči o svých devět dětí a tak se výchovy dvou z nich, Anabel a Samuela, ujímá její sestra Marie.

Holčičce jsou na začátku dva roky a je tak mnohem přizpůsobivější nastalé situaci, devítiletý Samuel postupně spěje do puberty, z čehož začnou pramenit problémy při jeho výchově. Kluk, který jinak obětavě pomáhá se zvládáním domácích prací, se začne toulat a přestává na něj být spoleh.

Marie s manželem Enricem kromě toho vychovávají své vlastní děti, k čemuž tvůrci používají výmluvnou zkratku s tím, jak Marie na jedenáct talířů servíruje oběd. Pro postižení chodu takové početné rodiny se často uchylují i k poeticky nebo atmosféricky laděným pasážím, jako je ta, když v kuchyni všichni tancují nebo se vydají na koupaliště.

Opakuje se zde i motiv s havrany, který ve vyprávění nese více významů. Marie k nim přirovnává Romy, že jsou také hluční, zvyklí žít komunitně a mají podobný přístup ke svým mláďatům. Jsou to zároveň ptáci stěhovaví, podobně jako Hučkovi, kteří během natáčení třikrát změnili bydliště.

To, jak si ho vždy uzpůsobili k obrazu svému, se soškami svatých nebo nápadnější výzdobou pokojů, upozorňuje na estetická specifika romské komunity, ale onen základní příběh výchovy dětí a partnerského soužití je velmi blízký rodinnému životu majoritní společnosti.

Enrico jako tichá klidná síla zajišťuje finanční stránku domácnosti a vypomáhá i s jejím chodem. Je vidět, že má svou ženu rád, i když mu vadí, že ona mu to neumí dát verbálně až tak najevo, podobně jako to, že si pořídila piercing nebo tetování.

Jejich interakce v rámci běžných denních situací i debat na téma povahy jejich partnerské lásky v sobě ukrývá humorný potenciál, kterým se film liší od ostatních dokumentů, jež se snaží upozornit na systémový problém.

Ten je tu v pozadí přítomen, ale tvůrci se snaží ukázat, jak se s ním poprat pozitivním způsobem skrze pomoc v rámci rodiny. Nezastírají přitom, jaká úskalí to nese. Iveta slibuje svým dětem, že se postaví na vlastní nohy a vrátí se pro ně, ale ty tomu moc nevěří.

Marie se snaží vychovávat Samuela tak, aby jeho vývoj měl nějaké smysluplné směřování. Proto ho podporuje v řecko-římském zápase, jemuž se věnuje a v němž nachází částečný ventil od svých frustrací. Máma mu chybí, ale zároveň si je uvědom, že uvázla ve vlastních sebeklamech.

Jak přistupovat k citlivému, ale uzavřenému teenagerovi, s tím Marii radí jak sociální pracovnice, tak její kamarádka Renata, která vystudovala sociální práci. Má ho držet víc zkrátka, nebo mu povolit uzdu, aby se víc socializoval? Dobré rady narážejí na Samuelovo nevyzpytatelné chování, a tak musí rozhodnout odpovědnost za jeho výchovu.

Rodinná linka se tu odvíjí na několika osách, vedle té rodičovské a partnerské je to i sourozenecká a pěstounská, kdy se Marie dětem vlastní sestry stává víc „dajori“ než sestra samotná. Tvůrčí dvojice k rodině Hučkových přistupuje empaticky a v jejich příběhu nachází individuální i univerzální znaky spjaté s výchovou dětí a manželským soužitím.

Etnický a sociální rozměr jejich observace přitom nepřehlušuje základní sdělení, že mateřská láska je vždy víc než nefunkční systém poskytující podporu lidem ve vyloučených lokalitách.