RECENZE: Čtvrtý díl akční série Mizerové až příliš nostalgicky přešlapuje na místě

O osm let později přišel do kin sequel Mizerů, který už operoval s mnohem velkorysejším rozpočtem 130 milionů dolarů, a podle toho vypadala i podoba spektakulární akce. Bay působil ve dvojce mnohem odvázanějším dojmem, i když jeho nápady se souložícími krysami nebo přejetými mrtvolami na dálnici už pokoušely hranici dobrého vkusu.

O přípravě trojky, nazvané Mizerové navždy, se začalo mluvit už v čase uvedení dvojky, ale nakonec to trvalo dlouhých sedmnáct let, než se ji podařilo dostat se do kin. Bruckheimer pro její režii oslovil dvojici belgických režisérů marockého původu, která v ní respektovala jak rozvržení a definici postav z původních dílů, tak Bayův vizuální styl.

Adil El Arbi a Bilall Fallah ho ve třetím dílu reprodukují způsobem, který stírá hranici mezi jeho imitací a parodií. Nechyběly techno fetišistické záběry na nablýskané bouráky i cool honičky, ale oproti Bayovi s jeho videoklipovou estetikou dvojky nebo pozdnějším dílům série Rychle a zběsile se přece jen drželi víc zkrátka. Takže jejich pojetí působilo spíš jako návrat k jedničce, včetně interakce ústředního dua.

Rozehrání příběhu bylo doprovázeno telenovelovými zvraty v duchu věty z Limonádového Joea „Padouch, nebo hrdina, všichni jedna rodina!“ i reflektováním stárnutí, za pomocí kterého si ze sebe policisté z oddělení narkotik dělali legraci.

Čtvrtý díl pokračuje v těchto žánrových intencích buddy movie. Minule chtěl Marcus (Martin Lawrence) odejít do důchodu. Kvůli narození vnuka i obratu k víře se závazkem vzdání se násilí. Zpět do akce ho vtáhla skutečnost, že se v ohrožení ocitnul jeho parťák. Teď se hraje o čest jejich šéfa, kapitána Howarda, který je posmrtně obviněn z dlouholetého napojení na drogové kartely.

Hned na začátku švihácký svůdník Mike (Will Smith) vstupuje do svazku manželského a jeho kolega při svatebním veselí utrpí infarktový kolaps, způsobený jeho závislostí na sladkém a uzeninách. Blízkost smrti ho posílí o vhled do minulých životů i přesvědčení o vlastní odolnosti vůči ní.

S nově poznanou spirituální zkušeností, která v jeho podání získává podobu otravných ezoterických mouder, konfrontuje Mikea, z čehož těží humorná stránka filmu. Jejich slovní přestřelky se nesou v zaběhnutém módu narážek na věk, přejídání nebo rasovou tematiku a mají ještě sitcomovější ráz než posledně. Zvlášť když se k nim přidává Marcusovo přemítání o smyslu života.

První polovina vyprávění trpí jeho upovídaností a až příliš nostalgickým ohlížením se za minulými díly. Především za těmi dvěma předešlými, k nimž se vracíme za pomoci flashbacků. Fanoušky série to určitě potěší, nováčkům, kteří k ní přistupují poprvé, to může připadat jako scenáristická lenost a točení se v kruhu pomrkávajících odkazů na události a osoby, k nimž nemají vybudovaný vztah.

Na trojku se přímo navazuje, zápletku tu ostatně rozehrává postava již nežijícího šéfa miamských policistů, který svým podřízeným a kolegům naštěstí zanechal dostatek indicií k odhalení toho, jak to bylo s jeho profesní integritou.

Rodinné i partnerské vztahy z minulého dílu dostávají prostor k dalšímu rozvinutí, rodinní příslušníci jsou zároveň těmi, kdo se ocitají v ohrožení, nebo těmi, které si záporáci berou jako rukojmí ve své hře kdo s koho. Záporné postavy ale nejsou příliš prokreslené a trochu se ztrácejí v síti těch dalších, jako je po pomstě prahnoucí Howardova dcera.

Čtvrtí Mizerové ale nemají ambici být důmyslným thrillerem, ani si na to nehrají. Jde o odpočinkovou letní zábavu, jež je postavena na parťácké chemii ústředního dua policistů a na akci. Zápletka je jednoduchá a předvídatelná.

Mike s Marcusem se ve snaze o očištění jména svého bývalého nadřízeného sami ocitají na útěku před zákonem. To když se ve vězení spojí s Mikeovým odsouzeným synem z minulého dílu Armandem (Jacob Scipio), který je může navést na stopu skutečného zrádce v jejich řadách.

Zločinci ale pochopitelně nemají zájem na svém prozrazení a se svými kontakty na nejvyšších místech, včetně těch policejních, poštvou kolegy těchto dvou policistů proti nim. Druhá polovina se tak nese ve znamení pronásledování jedněch druhými, s proměnlivou pozicí toho, kdo je zrovna kočka a kdo myš.

Režijní dvojice umí dát potřebné tempo i napětí. Kameraman Robrecht Heyvaert nešetří nápady a střídá kamerové průlety se záběry z dronů nebo přestřelkami snímanými z pohledu první osoby. Oživují se tu vizuální trademarky Michaela Baye, ať už je o zpomalovačky, rychlé střihy, nebo nezvyklé úhly kamery s různými efektními otočkami.

Kamera je tak neustále v pohybu, ale netrpí tím přehlednost akce. Jejím vrcholem po bitce ve vojenském vrtulníku se stává závěrečná konfrontace v opuštěném aligátořím parku, kde přítomnost těchto predátorů naznačuje, kdo tu bude dokonávat dílo spravedlnosti.

A tak zatímco na špičkování a slovních přestřelkách ústřední dvojice se zub času trochu podepsal a nepůsobí už tak vtipně, nebo přesněji působí až moc předvídatelně, stisknutí aligátora v závěrečné akční půlhodině vás nekompromisně sevře a vyloudí na vaší tváři úsměv pramenící z žánrového uspokojení.

Díky němu možná zapomenete, že čtvrtý díl neposouvá sérii nikam dál, ale drží se toho, co v ní funguje, bez snahy to nějak výrazněji rozvíjet. To ostatně platí i o hlavních hrdinech, jejichž špičkování připomíná zastydlé pubescenty, byť stárnoucí. Komu se líbil předchozí díl, tento přijme jako jeho jistý doplněk, který ale až příliš nostalgicky přešlapuje na místě.