RECENZE: Černý kůň Oscarů. Dívka s jehlicí zpřítomňuje hrůzy poválečné Evropy i lidského svědomí

Své úspěšné festivalové tažení začal film v hlavní soutěžní sekci loňského festivalu ve francouzském Cannes. Na Evropských filmových cenách z pěti želízek v ohni proměnil ve vítězné ty v kategoriích nejlepší výprava a hudba, které vedle těch hereckých naznačují, kde vězí hlavní přednosti tohoto snímku.

Celková stylizace, precizní, vtahující černobílý obraz, autenticky syrová výprava, znepokojující hudební podkres a žánrové přelévání, jež kopíruje vývoj vyprávění - to jsou hlavní přednosti snímku. Film začíná jako sociální drama, přecházející v melodrama, aby se v druhé půli proměnil v horečnatou hororovou noční můru, zpřítomňující nejen hrůzy poválečné Evropy, ale i lidského svědomí.

Švédský režisér žijící v Polsku, Magnus von Horn, označuje svůj film v jisté nadsázce za pohádku pro dospělé. A on opravdu s půdorysem evropských pohádek a rozvržením postav v nich i jejich stylizací pracuje.

Máme tu chudou ženu žijící v půdním bytě, do něhož zatéká, prince na bílém koni, z něhož se vyklube slabošský zbabělec, netvora bez tváře, jenž má ale dobré srdce, a čarodějnici z cukrárny. A i na šťastný konec dojde. V jistém smyslu.

Cesta k němu vede přes překážky, kladené do cesty hlavní hrdince Karoline (Vic Carmen Sonneová). Ocitáme se spolu s ní v Kodani na konci první světové války. Mladá žena pracuje jako textilní dělnice v továrně. Její manžel se nevrátil z války, ale protože nebyl prohlášen za mrtvého, nemá nárok na vdovský důchod po něm.

Útěchu v jejím nelehkém postavení jí poskytne ředitel továrny (Joachim Fjelstrup), do něhož se zamiluje. Čekají spolu dítě, ale plánovanou svatbu zavrhne kvůli jejímu původu ředitelova matka. Mezitím se vrátí z fronty její manžel Peter (Besir Zeciri) s obličejem zdeformovaným válečným zraněním.

Karoline ho odmítne v očekávání lepšího života, ale když je sama odmítnuta a navíc vyhozena z práce, ocitá se v situaci, kdy její životní volby začne ovlivňovat spirála zoufalství. V ní se jí snaží podat pomocnou ruku Dagmar (Trine Dyrholmová), která v obchodu s cukrovinkami provozuje ilegální adopční službu.

Karoline službu využije a sama v ní začne po čase pracovat. Pravda o její povaze nás vrací ke skutečnému případu sériové vražedkyně z konce dvacátých let minulého století, jímž se Magnus von Horn se spoluscenáristkou Line Langebekovou inspirovali.

Před zhlédnutím filmu vám doporučuji si o něm moc nezjišťovat, zlo, které se tu vyjevuje, na vás bude působit o to intenzivněji. Režisér velmi dobře ukazuje jeho podhoubí v rozvráceném poválečném světě, z něhož se vytratily jistoty i hodnoty etického jednání.

Upozorňuje na to i vražedkyně ve své obhajobě, kdy se staví do role oběti panujícího společenského uspořádání. U ní jde ale o čirý cynismus, jizvy a traumata války v sobě i navenek nese hlavně manžel Karoline Peter.

Výprava tento dobový marasmus velmi účinně podtrhává a zintenzivňuje, stejně jako černobílá kamera, která si v expresionistickém duchu pohrává nejen s obrazovými kompozicemi, ale i náladou filmu. Ořezaný čtvercový formát 4:3 i hra světel a stínů k této tísnivé atmosféře přispívají, stejně jako naturalistická krutost, přecházející až do exploatace.

Ve druhé půli, kdy hlavní hrdinka začne užívat návykové látky, se rozleptává nejen její osobnost, ale i schopnost vnímat realitu. Ta má ale i v nepoznamenané mysli Karoline podobu tíživého snu, jak o tom svědčí například scéna v cirkusu, kde nachází svého manžela.

Obě ženské představitelky, nominované na Evropské filmové ceny, podávají sugestivní herecké výkony, v nichž prim hraje mimika, odrážející emoce jejich postav. Režisér nás spolu s nimi noří do bezútěšné doby, v níž válka a sociální situace přispívají k rozpadu či deformaci hodnot, ovlivňujících naše rozhodování. To Karolinino v závěru přesto nese naději.