RECENZE: Černák pokračuje v příběhu slovenského vězně

Scenárista Miro Šifra a režisér Jakub Kroner pracovali na obou filmech současně, točili de facto jeden film, který rozdělili na dvě části a uvedli je s pětiměsíční pauzou do kin.

Přesto není nezbytně nutné vidět před Černákem také Mikiho, oba filmy fungují i jako samostatná díla, která vracejí diváky do temné části novodobé slovenské historie od devadesátých let minulého století přes první dekádu nového tisíciletí.

Připomeňme jen, že Miki sledoval neuvěřitelný vzestup vesnického mladíka, původně řidiče autobusu a pak lesního dělníka v Německu, který se po návratu na Slovensko stal velmi rychle obávaným šéfem horehronské mafiánské skupiny. To mu však ani zdaleka nestačilo, měl v úmyslu ovládnout celé Slovensko.

V Černákovi tedy sledujeme jednak jeho krvavou cestu za ovládnutím celé slovenské mafie, během níž zcela chladnokrevně vraždil zejména šéfy ostatních skupin, jednak jeho zatčení a uvěznění, k němuž došlo poprvé v roce 1997.

Zatímco Miki byl pro diváky poněkud nepřehledný neúměrným množstvím neznámých postav, v nichž nebylo snadné se dostatečně zorientovat, Černák je srozumitelnější. Ne proto, že by se divák přesně orientoval v konkrétních postavách, respektive jejich předobrazech, ale protože se film soustředí na propojení mezi podsvětím a vysokou politikou, a je z obecného hlediska lhostejné, jak se kdo jmenuje.

Šifra vycházel jak z mnoha faktických materiálů a podkladů, tak i z osobních konzultací se samotným vězněm. A jakkoliv je děj fiktivní ve smyslu rozhovorů a konkrétních událostí, film působivě odráží realitu, která došla tak neuvěřitelně daleko, že z toho mrazí.

Navíc jde zároveň o dobře natočený mafiánský film, který ctí pravidla žánru. Stěžejní je výkon Milana Ondríka, který vystavěl a zahrál Černáka s obdivuhodným smyslem pro věrohodnost a odstínění různých částí jeho charakteru.

Miki v jeho podání má takové charisma, jaké musí mít člověk, který dokáže druhé dokonale ovládat. Není to zloduch na první pohled, ale rozhodně ani hrdina, jemuž by divák sebeméně fandil. Nikdy nepřestal být buranem, je krutý, bez nejmenších skrupulí vraždí, ale zároveň umí být zábavný, přátelský.

Je nicméně zřejmé, že Šifra si byl vědom určitého nebezpečí jeho heroizace, kterou mají vyloučit například slova vyšetřovatele, že ačkoli to Černák „odskákal“ za mnohé, kteří proti němu svědčili, není oběť.

Poněkud bezbarvá je Mikiho žena v podání Rebeky Polákové. Proměna venkovanky v teplákách na mafiánskou paničku v róbách ověšených drahými šperky mohla být propracovanější, stejně jako její následný pád do pozice manželky mediálně známého vězně.

Emotivněji vyznívá Černákova bigotní matka, která musí projít krutým prozřením, ale nepřestává být matkou. Dobře do filmu zapadli čeští herci Miroslav Hanuš a Matěj Hádek.

Kroner, jakkoli točil oba filmy současně, jako by si byl ve druhé části jistější. Atmosféra filmu je syrová, drsná, působivá, příběh sevřenější, a zatímco v prvním filmu byly některé situace nedostatečně motivované, tentokrát je vše zřejmé. A není tu tolik zbytečně dlouhých dialogů, které Mikiho zatěžkávaly.