RECENZE: Černá holubice hledá nadsázku v repertoáru chladnokrevných vrahounů

Obsazení je vším. Tak můžeme povrchně popsat hlavní lákadlo nenápadného špionážního thrilleru, který nese všechny známé jmenovatele. Jsou jimi konspirace v nejvyšších kruzích, rychlá naivní akce a s tím spojení nesmrtelní hrdinové a samozřejmě účast agentů rozvědky cizí země.

Nad vším visí stín tajemného protivníka soupeřícího s tajnou organizací Černá holubice. Další ozbrojenou sektou, která netoleruje chyby či neposlušnost.

Holubice ideově patří někam mezi filmy Spectre, MI6 a Charlieho andílci. Na jednu stranu působí seriózně a nabízí své služby „vyšší nabídce“, na druhou je zrazuje nadsázka a lehkovážnost, se kterou se tvůrci do šestidílné série pustili. V rukávu však mají dvě naznačená esa. Keiru Knightleyovou a Bena Whishawa.

Knightleyová se žánrového odklonu nebojí a naoko složenkovou roli zvládá se sympatií, solidním přístupem k akčním potřebám seriálu a všudypřítomným pronikavým pohledem. Také za první řadu obdržela nominaci na Zlatý glóbus.

Whishaw si už s londýnskými špiony potykal před několika lety a nyní uvěřitelně ztvárňuje zranitelného zabijáka se srdcem na pravém místě, který se vrátil do středu všech katastrof, jen aby ochránil dávnou přítelkyni. A snad se i znovu citově sblížil s bývalým partnerem.

Oba herci už jsou na ostrovech národními klenoty a sledovat je v interakci mezi sebou patří mezi kvalitativně nejlepší části Černé holubice. Další nadstavba je pak silně závislá na tom, do jaké míry divák snese těžko uvěřitelnou hru na agenty a upustí od přísných měřítek, aby se podřídil látce, která balancuje mezi dramatem a komedií.

Největší přestřelky jsou jednoduché, přitažené za vlasy, ale vcelku zábavné (za všechny zmiňme rendez-vous v obchodě se šperky nebo útěk z bytu zastřeleného milence v druhé epizodě).

Obecně však platí, že pokud dojde na špionážní férovku s větším počtem hráčů, nepřátelé se stávají hloupějšími. Vedlejší charaktery slouží až na výjimky jako humorné koření a milé alibi v nevýrazných momentech, kdy se Černá holubice snaží zaplést do politických pavučin.

Tam ale příběh negraduje, s finále první řady naopak zkorumpovaní lordi působí jako rébusy s příliš rychle vyluštěnou tajenkou v duchu lehkovážných hlavních postav. Agentka se dvěma dětmi si neohroženě odskakuje na střelnici, když jsou ratolesti v posteli, a její ministerský manžel o tom nemá ani tušení. Účel však světí prostředky. Viník je odhalen a dvířka k další sérii otevřena.

Černá holubice není ani satira na agenty, ani akční podoba Domku z karet (seriál – Netflix). Hrdinové jsou samý vtip a až s kolty za pasem nasazují vážnou tvář. Charakterní vývoj je přímo úměrný lesku obsazených hvězd, na tom však zatím nezáleží. Jde totiž o stravitelnou, svižnou estrádu s kulisami domova nejznámějšího agenta na světě, kterou lze sledovat s úsměvným povzdechem nad televizní hypnózou na pokračování.