RECENZE: Čarodějka zpívá i tančí, ale hlavně se vleče

První filmový muzikál Čaroděj ze země Oz vznikl v roce 1939 a byl oceněn dvěma Oscary. Další přišel na svět v roce 1978 pod názvem Čaroděj s Dianou Rossovou a Michaelem Jacksonem a následovaly další adaptace včetně animované.

Také podle Maguirovy knihy Wicked: Život a doba zlé čarodějnice ze Západu se zrodil muzikál. Čarodějky se v divadelní podobě staly megahitem na Broadwayi, u nás se hrály v letech 2019 až 2021 v Goja Music Hall v Praze.

Nyní vstoupila do kin první část dvoudílné filmové verze s názvem Čarodějka. Ve studiu Universal Pictures ji natočil režisér Jon M. Chu (Podfukáři 2, Šíleně bohatí Asiati) a v téměř čtyřech tisících kinosálů v Severní Americe posbírala za první víkend 114 milionů dolarů (2,7 mld. korun), což značí třetí nejlepší start roku.

Čarodějka představuje Hollywood v nejlepším i nejhorším slova smyslu. Je vidět, že penězi se nešetřilo. Film je výpravný k opulentnosti, s nádhernými kostýmy, které evokují různá historická období, a s hudebně tanečními čísly v dokonalé choreografii i provedení. Také je ale kvůli některým zbytečně natahovaným a nesnesitelně polopatistickým až kýčovitým scénám velmi rozvleklý.

Úvod přivádí na scénu pečlivě genderově i rasově vyvážené obyvatelstvo Smaragdového města v zemi Oz, které na lidové veselici pod pomyslnou taktovkou dobré čarodějnice Glindy (Ariana Grande) slaví smrt zlé čarodějnice Elphaby. Počítačem vytvořená krajina hýří barvami, z radostného veselí přechází zrak, taneční výstupy vypovídají o nezměrné úlevě a štěstí prostého lidu.

Když se pak jedna z žen zeptá Glindy, zda je pravda, že se s Elphabou kdysi kamarádily a jak se stalo, že se z ní stala čarodějnice zlá, Glinda odtuší, že to je dobrá otázka. Elphaba měla těžké dětství, a stává se, že když je člověk jiný než ostatní a musí kvůli tomu snášet četná protivenství a ústrky, může se časem z hodného stát zlý.

A jsme doma. Téma jinakosti a všeho, co s ní souvisí, je na světě, vyprávění může začít.

Dívka Elphaba (Cynthia Erivová) se narodila se zelenou kůží a protrpěla si kvůli tomu své. Glinda se s Elphabou poznala na univerzitě, kde chtěla studovat čarodějnictví, avšak učitelka tohoto bohulibého předmětu (Michelle Yeoh) si nevybrala ji, ale právě Elphabu.

Glinda (tehdy ještě Galinda) je totiž ta nejprotivnější pravá blondýnka, jakou si člověk umí představit, a profesorka čarodějnictví to, na rozdíl od spolužáků, kteří prohnanou holku obdivují, samozřejmě pozná.

Jiná než ostatní ovšem není jen Elphaba. Je tu i její sestra vozíčkářka, obézní spolužačka, v rolích některých pedagogů vystupují zvířata, která umí myslet i mluvit, ale jsou právě proto vytěsňována z většinové společnosti. Téma jinakosti je zkrátka ve filmu naplněno po okraj.

Na tom by rozhodně nebylo nic špatného, jen kdyby realizace nebyla tak patetická, že i prostá slova „nikdo nesmí být ponižován ani vysmíván za to, že je jiný“, vyzní bezmála falešně. Opakování tu není matkou moudrosti, ale nudy, která trvá dvě a půl hodiny. Písňové texty, v jejichž české verzi občas drhne i frázování, děj neposouvají, jen ho ilustrují.

A přesunem hlavních postav do Smaragdového města se divákům představí hlavní čaroděj země Oz (Jeff Goldblum), což značí zároveň úvod ke druhé části filmu, na kterou si však nyní rok počkáme.