RECENZE: Buko: Terapie humorem zahánějícím strach

Filmy točí z vnitřní potřeby, prakticky vždy působí osobně (přinejmenším zjevným zaujetím intimním tématem a pečlivou přípravou scénáře), a o filmu Buko to platí snad nejvíc. Na půdorysu dvou rodin se v něm autorka zabývá především tématem překonávání strachu, vztahy rodičů a dětí a touhou nevzdat aktivní, svobodný a plnohodnotný život navzdory okolnostem a omezením.

Hrdinku filmu Jarmilu (výtečná Anna Cónová) poznáváme u lůžka umírajícího manžela. Přes pohřeb ji pak provázíme na venkovskou chalupu, kam zřejmě nejezdila tak ráda jako její muž.

Obě dospělé děti Tamara a Tomáš (Petra Špalková a Jan Cina) totiž předpokládají s naprostou samozřejmostí, že matka chalupu prodá a vrátí se do města.

Ale když se ukáže, že jí manžel v závěti nechal koupit a darovat koně jménem Buko, spolu s ní cítíme, že před ni chtěl postavit životní výzvu: „Ty nevíš, proč to táta udělal?“ ptá se Tomáš matky a ona odpovídá: „Asi proto, že jsem se koní vždycky dost bála. Přitom se mi vždycky strašně líbili.“

Jarmila nemá k hospodaření vztah, Buka se opravdu bojí, rozhodně na něm nechce jezdit a vlastně vůbec nechce na venkově hospodařit. Na druhé straně téhle životní křižovatky je sice pohodlí, ale také spíš přežívání než život. A nuda, zpestřená jen hlídáním vnoučat. Jarmila se postupně začne vůči svým strachům z nového, venkovského života stavět na zadní. Jako ten kůň.

Velmi důležitý je v Bukovi, jako ostatně ve většině režisérčiných filmů, vztah matek a dcer.

Anna Cónová hraje Jarmilu jako ženu, která sice bude muset mnohé překonat, hodně se toho naučit a zvládnout, ale včas si uvědomí, že poté, co vychovala děti (a pohřbila manžela), chce žít vlastní svobodný život. Cítíme, že léta podléhala manželově vůli, přitom Alici Nellis, Anně Cónové a Miroslavu Krobotovi stačí k pochopení jejich manželství jediná úvodní scéna.

Teď by jí chtěly řídit život dospělé děti, Tamara ji chce za každou cenu dostat k sobě domů. Ne (nebo ne jenom) proto, aby hlídala vnoučata, ale hlavně proto, aby ji měla pod dohledem a snáze se o ni mohla starat. Vynikající Petra Špalková přitom dokázala Tamaru zahrát tak, že i v hysterické vzteklé scéně člověk cítí dceřinu lásku a starost. Jen nějakou dobu trvá, než matčinu touhu po vlastním svobodném životě pochopí.

Druhou dvojici tvoří rovněž výborné herečky Martha Issová v roli autistické dívky Terezy a Lenka Termerová, která hraje její matku. Tereza si Buka okamžitě zamiluje, s urputností vlastní svému hendikepu si o něm vše nastuduje a dává neustálé „odborné rady“ jak Jarmile, tak sousedovi (Martin Kubačák), který se pokouší o koně starat a zvládnout ho. Kůň nabývá stále většího významu.

Nellis je daleka toho, aby hendikep své hrdinky použila pouze k dnes už nejspíš banální pravdě, že každý jsme nějaký, někdo je zkrátka jiný, a že to je dobře. Zase jí tu jde především o vztah matky a dcery.

Issová hraje Terezu naprosto přesně. Je (bez sebemenšího náznaku karikatury) nositelkou komediálních situací, také, jak si její matka povzdechne, „je k ní připoutaná jako pes“. I mezi nimi je velká láska i starost. Ovšem také Terezčina máma potřebuje aspoň malý oddech, a byť jen na pár dní, i svůj kousek svobody.

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Kůň Buko (hraje ho režisérčin kůň Láďa) je tím, kdo dopřává lidem kolem sebe krásný pohled na život ze sedla i od kopyt. A stejně jako on i film léčí duši krásným pohledem na svět, humorem i velkou dávkou emocí, které umí Nellis přenést přes plátno na diváky jako málokdo. Lehce westernovou atmosféru filmu dobře podporuje kamera Matěje Cibulky. Tradičně skvělá je hudba Nellisina dvorního skladatele Jana Ponocného, jen tentokrát trochu zamrzí, že i texty písní jsou v tomto domácky blízkém a milém filmu v angličtině.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina