RECENZE: Až na věky. Jenže slib někdy dodržet nejde

Až na věky je silné vztahové drama, byť v první polovině nemá nijak objevnou zápletku. Rozvádějící se třicátnice Maria se seznámí se sympatickým Sigmundem, záhy s ním čeká dítě (z předchozího vztahu už má dvě) a vše je zalité sluncem. Vzápětí děj skočí o sedm let dopředu, kdy už slunce zakryly těžké mraky. Děti jsou čtyři, Maria je uštvaná, muzikant Sigmund věčně na cestách.

Maria situaci nezvládá, stále hlasitější hádky na hranici její hysterie postupně směrují Sigmunda k rozvodu. Maria začíná bojovat o ono „až na věky“, které si oba slíbili, ale její šance jsou mizivé. Běžné domácí problémy překročily snesitelnou hranici, a když na Mariinu výhrůžku „já odejdu“ zareaguje Sigmund lakonickým „tak běž,“ zdá se, že tenhle vztah už se zachránit nedá.

Potud nic nového pod sluncem, ale už v této první polovině film zejména díky výkonu Helgy Gurenové v roli Marie zaujme. Hlavní sílu však začne nabírat ve chvíli, kdy Sigmund nepřijde na párovou terapii a Maria, která dosud kladla veškerou vinu na jeho hlavu, začne pod vedením terapeutky hledat příčiny problému i u sebe.

Tady už nejde o běžné vztahové drama, ale o hlubokou psychoanalýzu natočenou ovšem s lehkostí, díky níž nenudí, ale s velmi silným přenosem emocí může vyvolat zejména v divačkách možná i sebezpytování.

Ano, je to film především pro ženské publikum, ostatně Maria své pocity probírá výhradně se ženami (vedle terapeutky také s kamarádkou, matkou a dospívající dcerou), ale nelze říci, že by to byla chyba, spíše ho to přibližuje realitě.

O Sigmundovi se toho z děje nedozvídáme mnoho, ale skrze Marii poznáváme jeho charakter i povahu. A autorka diváky rozhodně nevede k tomu, aby kteréhokoliv z páru soudili, je nestranná, čímž ještě akcentuje složitost partnerství.

Ingolfsdottirová vystavěla precizní scénář, v němž si možná mohla odpustit jen některé papírem šustící psychoanalytické poučky. A její režie obdivuhodně chytne diváky už v expozici a nepustí je až do konce.

Velký podíl na tom má osmatřicetiletá oceněná herečka Helga Gurenová, která hraje Marii s obrovským nasazením a je mimořádně přesvědčivá. Její nálady se střídají přesně tak, jak to zná mnohá žena zklamaná a vystrašená z hroutícího se vztahu a budoucí osamělosti. Od neupřímných úsměvů k sebelítosti a pak až k situacím, v nichž je slovy své nejstarší dcery „prostě trapná“, jí člověk všechno věří.

Nejsilnější je pak herečka ve chvílích, kdy se film stává detailní sondou do Mariina nitra. Když si před terapeutkou znovu přehrává minulé situace, ale její pohled na ně se mění, začíná chápat vlastní podíl na vývoji, respektive rozpadu vztahu, a dochází k sebereflexi, divák s ní cítí nejvíc.