RECENZE: Amerikánka jde sebevědomě z divadla na plátno

Chystal ji pečlivě, jen scénář měl osmnáct verzí. Nakonec ji natočil zjevně přesně podle svých představ, což filmu dodává sebevědomí. Jde o dílo netradiční, který patrně vzbudí rozporuplné reakce.

Jedno mu ale nelze upřít. Přivádí do širokého povědomí nadčasové téma dětí, které žijí bez biologických rodičů, a na konkrétním příběhu ukazuje, že ani nejhorší startovní čára a z ní vyplývající životní karamboly nemusejí skončit špatně.

Tauš Amerikánku představuje jako „film o holce, která přestala utíkat“. Na rozdíl od divadelního představení, které zachytilo osm let jejího života, sleduje vše od dětství až k dospělosti. Nevypráví však lineární příběh, ale ve vzpomínkách již dospělé Emy Černé (Pavla Beretová) se vrací ke klíčovým momentům jejího života. Klíčovým zejména proto, že právě ty si Ema zapamatovala.

„Máma byla barevná,“ začíná Amerikánka vyprávět mimo obraz a naznačuje tak, že barva bude i po celý následující film určujícím prvkem jejích vzpomínek.

Pestrobarevná máma je alkoholička a žena „povětrná“, která nechává na devítileté dívce péči o maličkého brášku, zatímco ten starší z domova utíká. Fialová, kterou obléká ředitelka dětského domova, symbolizuje osamělost jednotlivce, ale i pospolitost kolektivu v dětském domově. Růžová v pěstounské rodině je sladká i tísnivá, modrá na dívkách v pasťáku zosobňuje uniformitu a chlad.

Ono strohé vyprávění pod obrazem, jemuž dominuje Emin sen dostat se za tátou do Ameriky, je jen doplňkem stylizovaných scén, na jejichž poutavé výtvarné podobě má velkou zásluhu scénograf Jan Kadlec a kameraman Martin Douba.

Tyto scény jsou víc než slova nositelkami emocí, dívčiných spíše pocitů než prožitků. Realita vystupuje z plátna v metaforických a symbolizujících záběrech, které zdůrazňují zejména vnitřní život hrdinky a její vzpomínky, třeba na první americkou žvýkačku. Některé scény jsou natočené ve stylu videoklipů, jiné působí skoro jako muzikálová čísla.

Nejobsáhlejší, nejsilnější a nejpůsobivější je část Emina dětství. Je obdivuhodné, jak malá Klára Kitto dokázala vyjádřit dívčino nitro, dokonce ve dvojím „já“ v rozdvojeném obraze.

Je třeba ocenit práci režiséra a dospělých hereček, které na workshopech Kláru i další děti, z nichž mnohé žijí v dětských domovech, před natáčením na práci připravily.

V části Emina dospívání, v níž úlohu Kláry Kitto přebírá Julie Šoucová, film trochu ztrácí tempo a natahuje délku, když zbytečně opakuje drsné scény z pasťáku. A když pak přijde svoboda a s ní bezradnost života na ulici, vkrádá se do filmu více teatrálnosti, než bylo záhodno. Včetně závěrečné promluvy.

Přesto je Amerikánka pozoruhodný film, jehož vyprávěcí postupy jsou originální, a jakkoli nemusejí každému vyhovovat, nejsou samoúčelné.