RECENZE: Allenův Festival pana Rifkina potěší

Je tedy logické, že jeho filmy nemají stejnou úroveň. Některé jsou vynikající, jiné slabší, ale dobrý standard mají pokaždé, některé jsou vstřícné k širokému, jiné spíše k užšímu publiku jeho vyznavačů a příznivců.

Novinka Festival pana Rifkina patří k těm, které počítají nejen s tím, že diváci mají rádi Allenovy neurotické, hysterické a hypochondrické hrdiny, jež sám mnohokrát i hrál, ale že mají rádi i staré evropské filmy. Z lásky k nim se Allen tentokrát velmi výrazně vyznává, a kdo ve filmu jejich citace nerozpozná, bude se asi bavit o něco méně než znalec.

Allen natočil většinu svých stěžejních děl v New Yorku. Čas od času se nicméně vydává i do evropských metropolí, ať už z vlastního zájmu, na základě nabídky příslušného města nebo i proto, že v Americe není v poslední době vzhledem k neprokázaným obviněním ze zneužití adoptivní dcery Dylan vítán.

Ve Španělsku natočil v roce 2008 brilantní hit Vicky, Cristina, Barcelona, nyní se vydal do San Sebastiánu. Na zdejším Mezinárodním filmovém festivalu, kde měl jeho film loni světovou premiéru, se odehrává příběh rozpadajícího se manželského páru.

On je bývalý profesor filmové historie Mort Rifkin, jenž se marně pokouší napsat mistrovský román. Zatím se mu to nedaří a již lehce rozžárlen doprovází na festival svou krásnou úspěšnou manželku Sue, která tam jede jako mediální agentka mladého a nadmíru pohledného francouzského režiséra.

Rifkinovo žárlení nabývá na síle díky nikoliv neoprávněnému dojmu, že vztah jeho ženy a režiséra překračuje profesní hranice. Ale když se seznámí s hezkou místní lékařkou Jo, sám se, byť platonicky, zamiluje.

Podobných příběhů sebestředných intelektuálů, kteří se snaží vyrovnat s partnerskou i tvůrčí krizí, příběhů rámovaných romantickým prostředím a obsazených vždy velmi krásnými ženami, jsme od Woodyho Alena viděli již mnoho. Pořád však neztrácejí kouzlo a vtip, což je u pětaosmdesátiletého režiséra obdivuhodné.

Tentokrát více než v jiných filmech vzdává hold velkým evropským filmařům. V černobílých pasážích Rifkinových snů cituje staré snímky, postavy vstupují do známých scén z děl Ingmara Bergmana, Federika Felliniho, Jeana-Luky Godarda, Luise Buňuela, Francoise Truffauta nebo Clauda Lelouche.

Sice je těch odkazů až trochu moc, takže ne každá scéna vyznívá stejně trefně, ale je to chytré, vtipné a velmi dobře zahrané. Byť je poněkud obtížné uvěřit, že by o generaci mladší a krásná žena cítila náklonnost k malému, plešatému a hypochondrickému muži, jak ho prezentuje Wallace Shawn, hercův výkon evidentně přesně odpovídá režisérovu záměru.

Rifkinovu manželku hraje skvěle Gina Gershonová, jejíž postavu vztah s mladým mužem doslova rozsvítí a která výborně zvládla i svá převtělení.

Nic nového už roky od Woodyho Allena nejspíš nikdo nečeká, tento celoživotně osobitý filmař už nepochybně všechno podstatné řekl, a teď už si spíše jen se svými tématy hraje. Ale je to jako potkat starého dobrého známého – člověk ho rád vidí, usměje se a ten příjemný úsměv mu poté ještě nějakou chvíli na rtech zůstane.

 Hodnocení 70 %