RECENZE: Aftersun hýčká nemocnou mysl tureckou oázou a režijním debutem desetiletí

Produkční studio A24 znovu zabodovalo s nenápadným, ale o to zásadnějším filmem. Snad i shodou náhod si Aftersun odbývá svou českou premiéru v měsíci, který je věnovaný duševnímu zdraví. Svůj pravý záměr však umně skrývá celých 96 minut v jemných gestech, hudbě a scénických pauzách až do úplného konce.

Nejen objektivem staré kamery sledujeme jedenáctiletou dívku s velmi mladým otcem, kteří se odtrženi od všední reality oddávají dovolenkovým radovánkám v tureckém resortu. Co se ze začátku jeví jako komorní vztahové drama, pozvolna roste do melancholického opusu magnum, avšak s přivřenými dveřmi do duše hlavní postavy.

Charlotte Wells naznačuje problém, ale odmítá o něm s divákem hovořit. Nabízí komplikovaný, ale uvěřitelný vztah otce s dcerou, která se mu snaží porozumět a pochopit jejich životní situaci. Režisérka staví celý snímek do pozice pacienta, který ví, co prožívá, ale snaží se fungovat, protože jeho priority jsou jasně dané.

V případě mladého táty Caluma je to právě péče o dceru a upozadění vlastních potřeb. Nápovědy pak přicházejí právě ve chvíli, kdy zprvu hravý, zábavný a tolerantní rodič ztrácí nekontrolovaně půdu pod nohama.

Myšlenku, kterou sama Wells zpracovala do scénáře, bez zaváhání přivádí k životu dvojice Paul Mescal a Francesca Corio. O prvně jmenovaném se mluvilo a psalo přirozeně víc díky jeho nominaci na Oscara, ale zásluhy na precizním pojetí patří i mladé herečce, která podobně jako samotná režisérka zapsala premiérový záznam do své filmografie.

Corio působí bezstarostným dojmem předčasně dospělé dcery a skvěle doplňuje svého hereckého kolegu v nevinných momentech rodinné pohody. V časech horších pak strategicky vyklízí pole a nechá excelovat Mescala.

Ten svůj záběr ukázal už v seriálové adaptaci knihy irské spisovatelky Sally Rooney Normální lidi, kdy si jeho Connell Waldron rovněž projde zhroucením. V Aftersun navazuje tím nejlepším, čím v minulých letech zaujal. Ať už jde o skromnou mimiku, načasování nebo opravdovost, kterou své postavě vepsal do morku kostí.

Vrcholem jsou pak momenty beznaděje v několika fázích. Mescala vidíme v nezastavitelné průtrži emocí, jindy zase stoicky chladného a připraveného vše vzdát.

Mnoho prvků z filmové řeči paradoxně docení divák až v úplném závěru či po opětovném zhlédnutí britského dramatu. Když se ve famózním finále propojí všechny části skládačky, Wells vrací publikum zpět do reality, která je od all inclusive náramku, mladých lásek či potápění v moři na hony vzdálená.

Jednou a naposledy odhalí vše naznačované, přiblíží následky a v paralele se skutečnými případy depresí se uzavře zpět. Schoulená do klubka za poslechu Under Pressure sledující poslední roztřesený záběr domácího videa.