RECENZE: Abstinent. Může se to stát i vašim dětem

Od velkých dramat, jako jsou legendární Tažní ptáci či Ikarův pád Jiřího Hubače a Františka Filipa, až ke komediálně laděným filmům, jako byl mnoha cenami ověnčený Rok ďábla Petra Zelenky s nezapomenutelnou teorií „alkoholového kopce“, jak ji přednesl Jaromír Nohavica, nebo k docela nedávným Úsměvům smutných mužů Dana Svátka.

Novinka scenáristy a režiséra Davida Vignera Abstinent se od všech těchto filmů liší v jednom, ale velmi podstatném bodě. Smutnými hrdiny většiny těchto filmů jsou lidé středního nebo staršího věku, protože ono to přece jen nějaký čas trvá, než alkohol člověka vyřídí. Alespoň tak se to donedávna tradovalo.

Jenže Abstinent – a to je jeho největší přednost – ukazuje, že alkoholismus ve své ničivé podobě se týká už i docela mladých lidí, středoškoláků. A že začíná nevinně i u docela hodných dětí a leckdy s nevědomým požehnáním rodičů.

To je i případ Adama. Nadaný student gymnázia, který se chystá odmaturovat a poslat přihlášku na vysokou školu, donedávna nejspíš rodičům žádné větší starosti nedělal. Dokonce i když otec zjistí, že mu syn sebral láhev whisky, velkoryse mávne rukou: „Nebyli jsme jiní.“

Jenže neví, že ta láhev nebyla zdaleka první, že jejich dostatek v domácím baru poskytoval synovi už dlouho příležitost upít z každé trochu a postupně vynášet alkohol na večírky s kamarády. Šlo to všechno z onoho příslovečného kopce opravdu šupem, neboť, jak známo, čím mladší konzument, tím rychlejší závislost.

Většina filmu se pak odehrává v protialkoholní léčebně, kde Adam značně předvídatelně nejprve řád i terapii odmítá, ale postupně obojímu přivykne a snad to i pochopí. Obraz léčebny působí s ohledem na množství již viděného dost jako klišé, ale prostředí si o to samozřejmě říká.

Některé dialogy zní přirozeně, jindy má divák, zejména u terapeutových promluv (které jsou zjevně dílem terapeuta Jana Jílka, jenž se podílel na scénáři a jemuž je film věnován), pocit, že je sám na léčení, a může mu to jít na nervy. Jak známo, alkohol je v našich krajích obecně tolerován víc, než je zdrávo, a prý víc než v jiných zemích, jak tvrdí právě započatá kampaň Nepít je normální, do níž film Abstinent skvěle zapadá.

Druhou velkou předností filmu je herecký výkon Josefa Trojana v hlavní roli. Je velmi uvěřitelný, herec střídá naprosto přirozeně polohy hodného synka, rozjetého výrostka v alkoholovém opojení, zamilovaného mládence, člověka propadajícího depresím i odbojného a postupně pokornějšího pacienta.

Pro osmnáctiletého syna Ivana Trojana a Kláry Pollertové Trojanové je to zatím největší a nejnáročnější role v jeho slibně se rozvíjející kariéře, a pokud se talent, zděděný po rodičích, jimž oběma je skoro neuvěřitelně podobný, dalšími zkušenostmi prohloubí, už brzo jeho genetické zázemí nikdo připomínat nebude.

David Vigner absolvoval před třemi lety obor režie na pražské FAMU, a ačkoliv má na kontě několik snímků i z dřívější doby a jeho filmy se hrají na různých festivalech a přehlídkách, přece jen jsou na jeho práci školní cvičení ještě trochu patrná.

Někdy samoúčelně dlouhé záběry, trochu moc viditelné vedení herců, příliš návodná práce s hudbou a velmi pomalé tempo, což může u diváků škodit. Nicméně základní znalost profese je patrná, což není u českých filmů bohužel zdaleka pravidlem. Je tedy do budoucna na čem stavět.

Film se propojil s osobním příběhem frontmana skupiny Nebe Petra Harazina, který sám léčení nedávno podstoupil a složil k filmu titulní píseň. To by mohlo pomoci k atraktivitě snímku, protože Abstinent je film, který by měl mít co nejvíc diváků, třeba i prostřednictvím školních návštěv. I když možná je důležitější pro rodiče než děti, protože ty to podle svého nedospělého soudu mají přece „pod kontrolou“ vždycky a protože, optimisticky vzato, rodiče mohou mít alespoň na některé děti v tomto věku ještě vliv.

Hodnocení 60 %