Promítač Ondřej Urbanec: Nejhlasitější scéna v Oppenheimerovi má 110 dB

Máte radost, že se „sedmdesátka“ vrátila do Prahy?

Ještě není vyhráno. Musíme všechno odpromítat, ale kluci udělali maximum. Jsme rádi, že můžeme znovu uvést snímek Christophera Nolana tak, jak ho chtěl autor divákům nabídnout. Přesně šest let po Dunkerku, který jsme tu na 70mm páse promítali naposledy. Jsme jedno z pouhých 30 kin na světě a zároveň jediné v kontinentální Evropě.

Jak dlouho jste věděli, že vám Oppenheimer na páse přijde?

Od doby, co bylo jasné, že tu Oppenheimera na 70 mm budeme hrát, uběhla poměrně krátká doba. Rozhodnutí padlo zhruba dva měsíce před premiérou. V tu chvíli začínáte vše řešit, ale samozřejmě promítačku ještě pár dní či týdnů nepustíte. Přišla nám spousta náhradních dílů, museli jsme mašinu přivést k životu. Funkční se vším všudy byla zhruba měsíc před první projekcí. Prvotní náznaky ale byly už dřív. Trochu si nás z centrály IMAX oťukávali. Ptali se, jestli jsme schopní z pásu hrát.

Proč se s vámi automaticky nepočítá?

Třeba Tenet (Nolanův snímek z roku 2020) jsme tu na páse nehráli. Vyrobilo se méně kopií a na nás zkrátka nezbyla. U Oppenheimera výrazně pomohl distributor CinemArt. My jsme tomu vždy otevření, ale někdy to není v našich rukou. Kopie je navíc velmi drahá. Jednu pořídíte za zhruba 50 tisíc dolarů (přes 1,1 mil. Kč).

Máte za sebou stovky až tisíce založení filmového pásu. Co ale vaši asistenti? Jak probíhalo zaškolování v tak krátkém čase?

Velmi nám pomohl Peter Kehm, který už léta pracuje jako technický konzultant přímo pro firmu IMAX Corporation. Trénovali jsme na trailerech a projeli jsme to nesčetněkrát, abychom měli jistotu. Na konci museli kluci dostat zelenou jak od Petera, tak ode mě. Stihli jsme to zhruba za dva týdny, ale připravení jsme pečlivě.

Je to velká zodpovědnost, ale jste tu pouze na dohodu o provedení práce. Máte vlastní zaměstnání a až Oppenheimer v programu nebude, zase z kina odejdete, je to tak?

Jsem takový promítač externista. (smích) Je to výjimečná událost. Jednou za pár let se sem člověk vrátí. Snímek v takovém formátu tady v kině IMAX historicky zakládalo 10-12 lidí, které není jednoduché sehnat. Byli jsme tu jako takový gang. Tehdy jako čtyři hlavní promítači a stejný počet asistentů. To bylo v dobách, kdy jsme promítali především dokumenty, které se zakládaly každou hodinu. Teď založíte Oppenheimera a tři hodiny se nic neděje.

Takže jste tu na směně sám?

Jsme tu pro jistotu ve dvou. Mám tu pomocníka už i kvůli pouštění zvuku, práci s titulkovačem a dalšími drobnostmi. Založit film ale samozřejmě umí všichni. Kdyby bylo potřeba, zvládnu to i sám bez asistence. Projekce ve 2D se hraje takzvaně na „pravé oko“ a je to jednodušší. Pokud by se promítalo ve třetím rozměru, jde to lépe s pomocí.

Oppenheimera v kině IMAX promítáte čtyřikrát denně. Když film zakládáte sám, stíháte to mezi jednotlivými představeními?

Pamatuji dobu, kdy jsme hráli jen dokumenty a měli jsme i hodinové zpoždění. Během dne se to nasčítalo. Nolanův snímek má tři hodiny a čtyřicet minut zbývá navíc. Odečtěte si reklamy před filmem a zbyde vám zhruba polovina, což odpovídá standardu. Máme mít 20 minut. Kdybych ale chtěl, mám film do minuty založený. Teoreticky bych to stihnul během úvodních reklam. Případné zkrácení pauzy by ale ničemu nepomohlo. Další projekce už by se nevešla, leda by se promítalo ve tři v noci. I to už jsme tu s Nolanovými filmy zkoušeli. Například v BFI IMAX v Londýně Oppenheimera promítají nonstop.

Odpromítal jste tisíce hodin. Čeho se během projekce nejvíc bojíte? Co by se mohlo pokazit?

Historicky jsme asi nejvíc problémů měli s chlazením. Vezme hodně proudu, máme tu tři okruhy. Nouzově se dá promítačka chladit i napojením na vodu přímo z vodovodu, ale to by vás přišlo draho. Bylo by to, jako kdybyste doma otevřeli kohoutek a nechali z něj téct vodu proudem. Od té doby je to ošetřené. Někdy nám zčernala lampa v promítačce, nic takového přivolávat nechci. Její výměna by nám zabrala až hodinu času. Film se samozřejmě může i přetrhnout nebo poškrábat, ale pravděpodobnost je malá. Navíc má velkou životnost. Na konzoli tu máme statistiky a například dokument Hubble 3D má za sebou 709 představení, některé další dokumenty i přes tisíc.

Jak to bylo s bezpečností? Zmínil jste, že kopie Oppenheimera je nesmírně cenná.

Vím, že filmy na 35mm pásech se často kradly. Dřív k nám přijížděly v menších papírových krabicích, ale opatření samozřejmě existují. Na bedně je například napsáno krycí jméno. Prozradíte, jaké krycí jméno má právě Nolanův film?

Myslím, že můžu. Krabice měla označení Gadget (v překladu přístroj nebo udělátko). Odkazuje to na přezdívku, kterou měly postavy ve filmu Oppenheimer pro testovací bombu.

Režisér Christopher Nolan si nechal pro Oppenheimera speciálně vyrobit černobílý filmový pás. Je to nějak okem viditelné?

Když se na pás podíváte, tak zaznamenáte různé odstíny černé. Tak ale běžně film vypadá. Jestli je černobílý, nebo ne, okem nepoznáte. Ani na naši práci to žádný vliv nemá. Specialita ale je, že režisér přímo na černobílou točil a neřešil přebarvení v postprodukci.

Dostali jste s filmem nějaké speciální instrukce na hlasitost nebo nastavení? Pamatuji, že jiný Nolanův snímek Temný rytíř povstal byl velmi hlasitý.

Standardně jsme vždycky film o 3 dB tlumili, ale technik Peter Kehm při testech měřil zvukovou hladinu, sledoval synchronizaci a výsledky následně posílal přímo do Los Angeles. Tam vyhodnotili, že film chtějí prezentovat v originální hlasitosti. To jsme samozřejmě akceptovali. O kontrolu se zajímala i firma, která film vyvolávala. Jsou velcí perfekcionisté. V Česku na decibely neexistuje norma. Nejhlasitější scéna v Oppenheimerovi má 110 dB. Běžně je film i hlasitější.

Divák může během promítání postřehnout i nějaké to smítko, které se na filmu usadí. To je také specialita podobné projekce?

Smítko nebo prach se někdy zachytí na sklíčko. Tam se film přisává, aby se neklepal. Do něj následně problikne lampa z promítačky, a to čtyřiadvacetkrát za sekundu. U Oppenheimera takhle celkem proběhne přes 450 tisíc okének, takže šance na nějakou usazeninu je na začátku veliká. Je znát, že se tu chvíli promítalo jen digitálně. To ale postupně mizí s tím, jak je promítačka v tahu.

Promítačka je staršího data. O jak velkou vzácnost jde?

Ta nás všechny přežije. Je to poctivý kus mašiny… Vyrobena byla na začátku osmdesátých let. První IMAX promítal už o dekádu dřív, ale pouze ve 2D. Později to byl právě náš model IMAX GT, který se postupně vylepšoval. Když vzniklo v Praze kino na Floře, tak už se paradoxně IMAX kina ve světě rušily. Tipnul bych si, že naše promítačka patří mezi jedny z posledních svého typu, které byly vyrobené. IMAX později vyvinul laserovou technologii, která se jmenuje GT a odkazuje názvem právě na původní promítačky. Zajímavostí je, že tady na Floře promítačku stěhovali jeřábem dírou ve střeše. Teď už byste ji vcelku stěhovali těžko. Museli bychom ji rozřezat autogenem.

Zachytil jsem, že jste promítačku během let překřtili.

Říkáme jí Eywa. Tak ve snímku Avatar nazývali životní sílu na planetě Pandora. Do té doby to byla prostě jen mašina. (smích)

Na formátu 70 mm se v začátcích promítaly jen dokumenty. Ať už Tyranosaurus Rex - návrat do období křídy, Africké dobrodružství, nebo Hubble. Kdy došlo na celovečerní filmy?

Plně první 3D projekcí byl Avatar. Z těch dvojrozměrných mi utkvěla v hlavě Lovecká sezóna, animovaný film pro děti. S formátem ale trochu koketovaly i snímky ze světa Harryho Pottera. Tuším, že poslední díly na páse běžely, ve 3D však bylo jen 20 minut. Filmaři navíc netočili přímo na pás, vše předělávali v postprodukci. Bizarní bylo, že v takovém případě jsme tu měli dva pásy. Jeden kompletně na zmíněné pravé oko, tedy ve 2D. Ten druhý byl ale kompletně černý až na zmíněných pár minut obrázků. Vyvolat černý film je přitom to nejsložitější.

Promítačka IMAX GT tu zůstává i v době digitální. S Nolanovými filmy v kinech je to určitě výhoda, ale trochu se divím, že si ji provozovatelé ponechali tak dlouho.

Mám z toho radost. Když přišla do kin digitální doba, tak jsem z IMAXu odešel. Pamatuji si dobře, že se promítačka odsunula, pustil se první film z nového stroje a druhý den jsem byl pryč. Promítal jsem ještě v pražských Letňanech, na Smíchově a následně jsem skončil tam, kde moje kariéra v kině začala. Na Hájích v Galaxii, ve vůbec prvním multikině u nás. Tam už je teď pár let zavřeno. Já jsem analogový člověk, mám rád tlačítka, starší věci. Nové věci jsme se naučil obsluhovat, ale není to ono.

Jak běžnému divákovi přiblížit kouzlo starého analogu oproti modernímu pojetí obrazu?

Záleží na perspektivě. Film na 35mm či 70mm filmovém páse mohou mnozí považovat za méně kvalitní, ale barvy jsou teplejší. Digitál je pro mě studený, na můj vkus až moc dokonalý. Když jsem na začátku sledoval digitální projekce, tak mi jejich obraz připadal hrozně umělý. Šum nebo zrnitost, kterou vidíte na filmové páse, tam prostě patří. Vezměte si Oppenheimera. Nolan dřív točil na menší formát a nyní je znát, že se nejen zvětšil rozměr, ale obraz se vyostřil, má větší světlost. Když se navíc posadíte do první řady, tak jasně poznáte rozdíl. U digitálu by se objevila jen řada pixelů, s pásem vidíte krásný obraz, kam patří i nějaké to smítko navíc.

Máte tu ještě filmy, které jste z pásů promítali v minulosti?

Na podstavci tu uvidíte Interstellar, dole ve skladu je poslední Nolanův Batman (Temný rytíř povstal, pozn. red.). Dunkerk už jsme ze stojanu také museli stočit, protože se nám sem nevešel. Několikrát zmíněné dokumenty tu máme taky. Ty krátké běžně kupovalo kino do osobního vlastnictví. Dnes už se vám logicky nestane, aby nějaký snímek běžel stovky představení.

Pamatujete si první film, který jste na páse zakládal?

(Přemýšlí) Byl to určitě jeden z dokumentů. Začínal jsem v Cinema City jako promítač v běžných sálech na 35mm pásech. První dva roky se v kině IMAX hrály jen dva dokumenty, takže to byl možná T-Rex? V tu dobu byl český IMAX jedním z nejnavštěvovanějších na světě. Představení na plátno 25 × 20 m (v případě digitální projekce je to 25×14 m, kdy není využita celá plocha plátna) se tehdy běžně vyprodávalo a na každém bylo necelých 400 lidí. Hodně přijížděly školní výlety. Bavilo mě z kabiny pozorovat, jak diváci „objevují“ 3D zážitek. Děti tam seděly v brýlích a mávaly rukama před očima.

Jak jste se k promítání dostal?

Pracoval jsem jako uvaděč v kině Galaxie. Vybavuji si dobře, kdy jsem promítal poprvé. V Česku byly v roce 2002 povodně, byly zavřené školy a já jsem se jako student mohl na kabině zaučit. Bylo mi 19 let a dalších 14 jsem v kině coby promítač zůstal, z toho 6 roků na Floře na IMAXu. Mám s kinem spojený velký kus života. Našel jsem si tam spousty kamarádů, a navíc jsem v něm poznal i manželku. Teď už jsme spolu přes 20 let. Jsem ale určitě rád, že jsem vyrůstal a pracoval ještě v analogové době, jsem její velký fanoušek.

Čím se živíte v současnosti?

Pracuji jako servisní manažer. Děláme kamerové systémy, detektory a podobně. Jsem vystudovaný elektrikář, takže teď vlastně dělám práci, která je mi oborově bližší, ale kino má své nezaměnitelné kouzlo. V dobách 35mm pásů jsme po nocích lepili trailery, čistili jsme promítačky technickým benzínem. Teď už je vše digitální a na pár kliknutí.

Za pár týdnů Nolanův film z kina zmizí. Co vám v tu chvíli proběhne hlavou?

Až Oppenheimera v kině IMAX dohrajeme, tak tu pravděpodobně filmový pás zůstane, promítačku odsuneme a já se budu těšit, s čím zas režisér přijde. Teď si musím užít těch několik desítek založení, která zbývají.

Může se vám hodit na Firmy.cz: IMAX