Producent Zlaté labutě či Vyprávěj Filip Bobiňski: Část diváků dá přednost streamovacím platformám už asi napořád

Zlatá labuť je již několikátým, podobně velkým seriálem, které děláte pro nějakou z českých televizí. Chápu, co z toho máte vy, ale co z toho mají ony?

To, že jim to celé vymyslíme. Koncept, příběh, celý seriál vzniká v našem vývoji, televizi ho nabídneme a máme pak také odpovědnost za celé ztvárnění, potažmo i úspěch. Televize si na to jen dohlíží. Dáme dohromady herecké obsazení, vymyslíme, jaký bude mít seriál výtvarný styl, jak se bude snímat, jaké bude mít barvy, jaká hudba jej doplní…

Seriál zkrátka postavíme televizi podle toho, co věříme, že se bude divákům líbit, a co má smysl vyprávět. Přirozeně pak zajišťujeme i výrobu, jako firma umíme být flexibilní a provázat tvůrčí záměry a výrobní možnosti, což nám umožňuje dosáhnout těch nejlepších možných výsledků v daných podmínkách. Další úroveň spolupráce je pak i spolufinancování, koprodukce z naší strany, zajištění zahraničních partnerů a distribuce.

Mluvíte o penězích?

Také. Jde i o čas. Děláme-li seriál, který se musí vysílat každý týden, celý rok, přináší to s sebou také jistá omezení. Musíme pečlivě plánovat. I v tomhle sázíme na to, že pracujeme s lidmi, které dlouhodobě známe, s nimiž si rozumíme. Patří k nim mimo jiné režisér Biser Arichtev. Jsme již sehraní. Poté, co si projekt nastavíme, tak někdy už každý z nás v nejužším týmu, tedy producenti-vedoucí scenárista-režiséři, tak trochu jede po své koleji, ale dohromady jedeme stejným směrem.

A v české praxi to funguje tak, že máte nápad na seriál a oslovujete televize, anebo ony chodí za vámi a říkají: chceme tohle a tohle?

Možné jsou obě cesty, ale v naší firemní kultuře je to zpravidla tak, že my vyvíjíme náměty a nabízíme je.

Je pak rozdíl, zda jednáte s veřejnoprávní Českou televizí, či s komerčními stanicemi?

Asi v typu seriálu, jaký očekávají. Spolupráce s Novou je do určité míry definovaná jejími diváky, kteří jsou mladší, ve věku od patnácti do padesáti čtyř let, záměrem je více jejich pobavení. My se je svými projekty snažíme oslovit. Česká televize od seriálu zase očekává určitý přesah, aby zpracovávané téma mělo ideálně návaznost na společenská témata, události, historii…

I proto jste pro ČT dělali Vyprávěj a Nova nyní vsadila na Zlatou labuť? Šlo by to hypoteticky protočit?

Nejsem si jistý. Zlatá labuť je vztahovým seriálem uprostřed jistých dějinných kulis. Do druhé řady tyto události na přání diváků výrazně přidáváme, ale nejde o snahu přesně dokumentovat historii. V případě Vyprávěj to bylo jiné. Jde sice také o divácký retro seriál, ale přináší s sebou i reflexi dané doby. Jsou v něm záměrně i náročnější témata, až politicko-společenský přesah. Zhlédnete-li ho (skoro) celý, tím nutně neříkám, že musíte vidět každý díl, pochopíte, že ačkoli jde o rodinné vzpomínání, tak rozhodně nemaluje minulost narůžovo a má názor.

Nova by tedy Vyprávěj v podobě, jak jste ho natočili pro ČT, neodvysílala?

Vyprávěj by na Nově být mohlo, ale tehdy neměla tendenci spolupracovat s nezávislými producenty, produkcemi, jako je ta naše. Dělali celkově méně projektů, a to takzvaně in house, natáčeli si je sami. Prostor pro spolupráci tam dlouho pro nás nebyl.

Ještě zůstanu u srovnávání Vyprávěj a Zlaté labutě. První projekt se odehrává za socialismu, Zlatá labuť za 2. světové války. Co je pro vás těžší připravit?

Myslím si, že u Vyprávěj jsme museli být „prudérnější“, historicky přesní. Seriál byl postavený na tom, že lidé tuhle dobu znali a znají. Končí také v poměrně nedávné době. Vzpomínky byly a jsou ve společnosti stále živé. Naopak u Zlaté labutě je tohle volnější. Fakta sice také nepřekrucujeme, ale můžeme si dovolit nebýt úplně přesní, třeba časově. Můžeme skutečné události navázat na příběhy našich postav trochu volněji.

Na Slovensku běží podobný seriál, Dunaj k vašim službám. Ten taky děláte?

Vychází z našeho konceptu, ale start byl rychlý, tak jsme bohužel neměli kapacity dělat oba projekty najednou. Dunaj se natáčí ještě intenzivněji než Labuť a vysílá se dvakrát týdně. Proto si Slováci vzali od nás tzv. formát, koncept a synopse příběhů, bez scénářů, které ještě tehdy neexistovaly, navázali na nás. Vydali se ale svým směrem, zpracovali slovenské události, využili tamní reálie, což je v oboru ostatně běžné.

A daří se jim, stejně jako vám. Vím, že původně měla mít Zlatá labuť šedesát dílů. Čekalo se, kolik diváků zaujme. Kde je pro vás hranice, kdy si u seriálu řeknete: to jde?

(Smích) Dokud jsou s ním televize spokojené. Zlatá labuť má tu výhodu, jak je dílů hodně, není zase tak extrémně drahá. Natáčíme ji za poměrně rozumný rozpočet, a přitom si můžeme dovolit dělat seriál, na nějž se hezky kouká, můžeme využít krásné kostýmy, kulisy…, na čemž si dáváme opravdu záležet.

Jsme proto rádi mj. za spolupráci s kostýmní výtvarnicí Michaelou Hořejší-Horáčkovou, se kterou pracujeme už podruhé. Z výtvarného hlediska, ale také vnáší do projektu o hodně víc, než by odpovídalo prostředkům, které jí na to můžeme dát.

A ta úspěšnost, číslo, kolik diváků musí díl vidět, aby vám Nova prodloužila smlouvu?

Upřímně říkám, že i my tohle číslo nyní hledáme. Trh se po covidu změnil. O úspěchu projektu už v naší branži nerozhoduje, kolik diváků si v daný den, v danou chvíli k novému dílu seriálu sedne před obrazovku. Část z nich se dívá na seriál na streamovacích platformách, v případě Novy jde o Voyo. A Zlatá labuť tam má, co vím, velký úspěch. Proto počet diváků na daný díl musíme vždy sčítat… Nicméně i v lineárním vysílání patří Labuť k nejsledovanějším, a to nám dělá konkurenci i opakování našeho Vyprávěj ve stejný čas.

Někdy to není ani milion diváků.

My jsme také zvyklí na vyšší počet. Tím se netajím. Kdybych měl tedy zmínit konkrétní číslo, kdy jsme spokojení, řeknu: 1 - 1,3 milionu diváků u televize, u každého dílu našeho seriálu. Zároveň se snažíme žít v současnosti, být realisté. Televizní trh se opravdu změnil. Vypadá to, že část diváků dá přednost streamovacím platformám už napořád.

Ještě vás vrátím ke Zlaté labuti. Kam se na podzim posune její děj?

Plynule navazujeme na první sérii a trochu přitvrzujeme. Víme, že diváci návaznost na dobu, na 2. světovou válku, chtějí, vycházíme jim vstříc. Historické události se tak promítnou do osudů konkrétních postav. Zatímco první série sledovala první měsíce po německé okupaci, vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, druhá se posune do letních a podzimních měsíců roku 1939, kdy již začala 2. světová válka.

S tím přichází řada nařízení, omezení, šikana, která začne ovlivňovat společnost. I v našem seriálu začíná jít doslova o život. Což přináší napětí. Nejde zkrátka už „jen“ o lásku… Zlo dostane velkou moc. Začne si s postavami hrát. Divákům mohu slíbit, že se dílčí charaktery vytříbí. Zmíním mimo jiné Antonína Bouchnera (ředitele hraje Ladislav Hampl - pozn. red.), jehož se všichni chtěli zbavit, jenže díky Němcům, nacistům své postavení posílí.

Jaké konkrétní historické události v seriálu zachytíte?

Bude jich hned několik. Například protestní pochod na Říp, který se stal symbolem odporu vůči Němcům, a naše postavy se k němu dějově přidávají, tehdejší fotbalový zápas Češi vs. Němci, až po příběh Wintonových dětí… I naše postavy mají židovské kořeny.

Takže se během natáčení dostáváte z exteriéru i do interiérů?

Docela hodně. Rozpočet nám to tentokrát umožnil, je to takový bonus. Naše postavy jezdí na kolech do práce, na koních, natáčeli jsme i na zámku v Brandýse nad Labem…

O podobných seriálech se říkává, že běží jako továrny. Od kdy do kdy se natáčí Labuť?

Příprava scénářů jede naplno pořád. Natáčení mělo v létě měsíc volna, jinak obvykle natáčíme sedmnáct, osmnáct dnů v měsíci, nejméně dvanáct hodin denně. Štáb a herci musí na place být někdy už v 5 hodin ráno, aby je mohla připravit maskérna, natáčení pak končí třeba i po 19. hodině večer. Je pro všechny velmi náročné.

Seriály vás živí, trávíte s nimi dny. Ale co večery? Jaký seriál si doma rád pustíte?

Mám rád seriály s propracovanými postavami, loni se mi třeba líbil seriál Služka (Maid, Netflix - pozn. red.). Nebo mne bavilo sledovat Teherán (Apple TV), který diváky chytře, přes špionážní thriller, zavede do Íránu, o kterém víme málo, považujeme ho trochu za „KLDR“, ale život je tam rozhodně barvitější.

Připomnělo mi to trochu naše sedmdesátá, osmdesátá léta, svoboda slova pro většinu lidí neexistuje, po ulici nesmí ženy chodit nezahalené, rodiny se vzájemně udávají, bojí se, přitom mladí lidé, studenti se snaží žít normálním životem, mají přístup k internetu, až po takový extrém, kdy potomci z vyvolených rodin dělávají mejdany západoevropského stylu, u bazénů luxusních vil, hrají tenis v moderních klubech, nebo dokonce jezdí po Teheránu ve ferrari. Kamarádka Íránka mi potvrdila, že se tvůrci v zobrazení tamní reality hodně trefili.

Slyším, že jste divák streamovacích platforem, ne lineárních televizí, jak jste je sám definoval. A co české projekty. Oslovily vás nějaké?

Ale ano, nedávno jsem se nemohl odtrhnout od seriálu Volha, která pro mě byla až šokující, jak přesně vystihla tu odpornost doby. Líbil se mi Metanol, Ochránce (ČT - pozn. red.), Pustina (HBO - pozn. red.) a asi i nějaké další.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Vyprávěj, Kukačky 1. série, Kukačky 2. série, První republika, Volha