Přežily jsme díky Nicholasi Wintonovi

Scházíme se v jednom z pražských hotelů. I po desetiletích mluví velmi dobře česky, což dokazují v rozhovoru, který střídavě plyne v obou jazycích. „Milena je na tom s češtinou rozhodně líp. Na mě musíte pomalu,“ prosí Eva Paddock.

Do Prahy přiletěla ze Spojených států, žije už padesát let ve městě Cambridge, v Massachusetts. Její sestra Milena Grenfell-Baines dorazila z Velké Británie. V Praze podpořily premiéru filmu Jeden život, v němž Sira Nicholase Wintona výtečně hraje Anthony Hopkins.

Patříte k 669 dětem, jež Winton v osmi vlacích zachránil. Vy jste byly v tom posledním, který z Prahy odjel. Jak často jste o tom vyprávěly?

Eva Paddock: Stokrát, sto dvacetkrát? Hlavně v amerických školách.

Milena Grenfell-Baines: (Smích) Posledních deset let o všem mluvím téměř neustále. Před covidem jsem ročně navštívila osmdesát škol. Hlavně v Anglii, kde od roku 1939 žiju.

Jak překvapivý je pro současné děti příběh holocaustu?

Milena Grenfell-Baines: V Anglii se o něm dlouho nemluvilo. Změnila to až 80. léta. Konkrétně historička Elizabeth Maxwellová (žena Roberta Maxwella - pozn. red.) a moderátorka Esther Rantzenová (uváděla pořad BBC That's Life! v letech 1973-1994, pozn. red.). Předtím tomu hodně lidí v Británii nevěřilo, případně je „téma“ nezajímalo… Dnes se naštěstí vše posunulo. Jde o velikou věc, o níž se každý den cosi píše.

Eva Paddock: V USA se o holocaustu učí ve školách v necelé polovině států, téma je součástí osnov. Obecně lze ovšem říci, že mladí Američané o něm nic moc nevědí. Není to jako v Evropě, kde se utrpení pravidelně připomíná, čímž se drží v povědomí.

Československo jste opouštěly jako děti. Vám, paní Mileno, bylo devět let, vám, paní Evo, ani ne čtyři roky. Máte ještě nějaké věci, které jste při odjezdu měly?

(Ukazují mi cedulky, které měly při odjezdu z Prahy na krku, a fotografii - pozn. red.)

Eva Paddock: Tohle si schováváme celý život. Já si jinak z odjezdu nic moc nepamatuji, byla jsem moc malá… Máme taky pasy, dokumenty vydané Brity pro vstup do země.

Milena Grenfell-Baines: Hodně jsi tehdy plakala, já jsem tě jako „velká“ utěšovala.

Do Londýna jste dorazily zhruba za den. Skončily jste v rodině, jež se o vás více než rok vzorně starala. U Radcliffových, poblíž Manchesteru. Jak rychle jste si osvojily angličtinu?

Milana Grenfell-Baines: Schovávám si snímek, na němž jsem vyfocená během prvního měsíce po příjezdu. Tehdy jsme vyrazily s opatrovnickou rodinou do Walesu. Mažu na něm čísi záda krémem, Eva je vedle mě, drží v ruce panenku… V té době jsme se určitě již nějak domluvily. Ale jak rychle jsme angličtinu zvládly? To vám už neřeknu. Pravda je, že děti se učí rychle. Do Anglie jsme přijely v srpnu a já jsem záhy, v září, šla do místní školy.

Eva Paddock: Já bych to odhadla, že tak za tři měsíce jsem se slušně domluvila. Čeština najednou zmizela. Zůstala jen angličtina, na niž jsem uvykla rychle. Když dorazili naši, skoro jsem jim nerozuměla.

Vaše příběhy jsou výjimečné právě tím, že jste se s rodiči v Anglii, na rozdíl od drtivé většiny Wintonových dětí, záhy setkaly. Čeština se vám tím vrátila.

Milena Grenfell-Baines: Na češtině trval náš táta (z ČSR utekl jako první přes Německo a Belgii - pozn. red.). V Anglii na nás vždy mluvil česky, trval na tom, abychom to dělaly i my. Mě pak poslal do československé internátní školy (vznikla v roce 1943 ve velšském městečku Llanwrtyd Wells - pozn. red.). Pravděpodobně právě proto, abych mateřštinu nezapomněla.

Eva Paddock: Stále slyším tátu, jak důrazně říkával: Mluvte česky. To víte, byly jsme holky, co vyrůstaly mimo Československo, a angličtina nás obklopovala. Bylo snazší používat ji.

Skočíme v čase. Do 28. února 1988, kdy BBC odvysílala That's Life! Pořad, jenž změnil nejeden život. Co vám tehdy běželo hlavou?

Eva Paddock: Já jsem ve studiu – na rozdíl od Mileny – nebyla.

Milena Grenfell-Baines: To je pravda. Žiješ daleko… Bylo to ale neuvěřitelné, pro všechny. Najednou stojíte tváří tvář někomu, komu děkujete za život. Ty pocity se ani popsat nedají. Navíc pro nás, Wintonovy děti, pořad přinesl odpovědi na otázky: Jak jsme se do toho a toho vlaku dostaly? Kdo nám v roce 1939 zachránil život?

Tehdy jsme se také dozvěděly, že existuje velký šanon, jenž spoustu let ležel v kufru, doma u pana Wintona… Po dlouhých desetiletích si ho prohlédla paní Maxwellová. Pak se o něm dozvěděla novinářka Esther Rantzenová, kterou napadlo vše zpracovat. A víte, co je zajímavé?

Ne. Pokračujte…

Milena Grenfell-Baines: Když Wintonovi z televize zavolali, že ho k nim zvou, jeho žena se rozhodla, že s ním do Londýna nepojede. Považovala ten pořad za nudný, tak se na něj chtěla koukat doma. Ani ona netušila, co se chystá. Najednou se všechno totálně změnilo, nejen pro Wintonovy…

Díky Wintonovi jsem tady. A mělo by zaznít, že poslední vlak 1. září 1939 (sedělo v něm asi 250 dětí - pozn. red.) z Prahy neodjel. Válku téměř nikdo z těch, co měli být zachránění, nepřežil.

Eva Paddock: Já bych to shrnula, že v únoru 1988 jsme konečně pochopily, co se v roce 1939 v Praze odehrálo a komu vděčíme za své životy.

To jste po tom do té doby nepátraly?

Eva Paddock: Ne, ani jsme o tom nikdy doma nemluvili.

Milena Grenfell-Baines: Ani jsme se na to s Evou neptaly. Nebyly jsme jediné. I v té internátní československé škole, kde za války žily další děti z „vlaků“, se o všem „mlčelo“.

Nepamatuji si ale na to, že bychom se nějak bavily o tom, jak jsme se do nich dostaly… Je to logické. Československo bylo daleko. Žily jsme v Británii. Měly jiné starosti. Po škole jsem pracovala, na čas jsem se jako au-pair přestěhovala do Francie, po návratu do Anglie jsem se vdala.

Eva Paddock: Já si ani nejsem jistá, zda máma pana Wintona osobně znala, zda ho někdy viděla. Nepochybuji o tom, že - i kdybych se jí zeptala: kdo organizoval ty vlaky? - odpověď by hledala těžko.

Milena Grenfell-Baines: Winton v Praze strávil dva týdny. Zpět domů si vezl seznam dětí, jimž je třeba pomoci. Naši záchranu organizoval s mámou, jejich přáteli z Anglie. V době, kdy už v Británii bylo deset tisíc dětí z Německa a Rakouska.

Tento moment zachycuje i nový film Jeden život režiséra Jamese Hawese.

Milana Grenfell-Baines: Popisuje přesně, co se stalo. Britské ministerstvo zahraničí nechtělo další uprchlíky. Winton věděl, že musí na vše sehnat hodně peněz a také rodiny, do nichž půjdeme. K „náboru“ dobrovolníků používal mj. inzeráty v novinách.

Bavily jste se aspoň s Radcliffovými, proč si vás vzali?

Milena Grenfell-Baines: Ne.

Eva Paddock: Předpokládám, že důležitou roli v tom sehrála církev. Radcliffovi se mohli o Wintonových snahách dozvědět při nějaké bohoslužbě. Chtěli nám pomoci.

Přeskočme válku. Proč jste se jako rodina po ní nevrátili do Československa?

Milena Grenfell-Baines: Asi rozhodlo, že táta pracoval pro UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu vznikla v roce 1943 - pozn. red.). Když zjistil, že Československo spadne do východního bloku, tak se rozhodl v Anglii zůstat. Říkával: nebudu znovu utíkat… Měl pravdu, jak jsme viděli v rodině. Strýc, přesvědčený komunista, v té době to bylo u mladých lidí běžné, se do ČSR vrátil. Málem to nepřežil.

Eva Paddock: Dva strýcové byli komunisté. Ty myšlenky byly pro mnohé lákavé.

Milena Grenfell-Baines: Strýc Franta zažil čistky v 50. letech. Jestli jste viděla film Tmavomodrý svět, tak ten byl snad o něm. O letci RAF, jehož v ČSR soudili v době, kdy Slánský dostal trest smrti. Franta dostal dva roky vězení, pak se s rodinou vrátil do Británie.

Šťastlivec, řeknu vám.

Milena Grenfell-Baines: Rozhodně. O tom, že zůstaneme v Anglii, rozhodla asi i Evina máma Soňa. Každá jsme měly jinou, ta má mi ve třech letech zemřela. Táta se poté znovu oženil s lotyšskou lékařkou, jež dobře věděla, co bolševici dokážou…

Plus jsme se ani neměli kam vracet. Dům v Proseči, kde jsme před válkou žili, se prodal výrazně pod cenou. Naši věděli, že by ho Němci zabavili.

Na domov jste přesto nezanevřely. Co naše kuchyně? Vy jste, paní Grenfell-Baines, známá jako vynikající kuchařka. V Británii jste propagovala mimo jiné remosku. Jaké české jídlo si neodpustíte?

Milena Grenfell-Baines: Nedávno jsem dělala bramborové knedlíky. Česká kuchyně je sice velmi těžká, mé anglické rodině to ale nevadí. O Vánocích tak máme husu, zelí, cukroví.

Eva Paddock: A co máš nejradši ty?

Milena Grenfell-Baines: Husu a vanilkové rohlíčky.

Eva Paddock: Já husu, červené zelí a knedlíky. A bramborovou polévku, to máme s Milenou společné, viď?

Milana Grenfell-Baines: Máme. Bramboračka je taky skvělá.

Je. Jsme znovu v Československu, respektive v Česku. Přemýšlely jste někdy nad tím, co byste zabalily na podobnou cestu do neznáma vlastním dětem?

Eva Paddock: Sice nevím, co jsem si tehdy s sebou vezla, ale dětem bych do zavazadla určitě dala rodinné fotky, jejich oblíbenou knihu, hračku a sendvič.

Milena Grenfell-Baines: Já jsem si do Anglie tři knihy z Prahy vezla, anglické přeložené do češtiny. Jinak jsem nedávno mluvila právě o tomhle s dětmi v jedné anglické škole. Řekla jsem jim: vzala bych si fotografie, knihy a řízkové sendviče.

Eva Paddock: A máma si do Británie přivezla ještě peřiny (do Anglie se dostala z užší rodiny jako poslední, přes Norsko - pozn. red.)…

Milena Grenfell-Baines: Plus příbor, dva ubrusy vyšívané v dědečkově dílně v Proseči.

Ještě k řízkovému sendviči. Myslíte řízek a chleba?

Milana Grenfell-Baines a Eva Paddock shodně kývají.

Milena Grenfell-Baines: Měli jsme ho ve vlaku, z něhož se nesmělo vystoupit, snad všichni. V tomhle máme my, Wintonovy děti, stejné vzpomínky. Taky se nám vybaví, jak jsme dostaly v Holandsku, před naloděním na velkou loď, čaj s mlékem. Nikomu nechutnal. Vylily jsme ho.

Eva Paddock: Podobně jsme to měly s toastovým chlebem. Chtěly jsme ten český, dobrý.

Milena Grenfell-Baines: I na našich příbězích se ukazuje, jak se vzpomínky vážou k jídlu. Patří k nim i ta, že se u Radcliffových dobře vařilo. Možná i proto mě jídlo provází celým životem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Nicky & Věra: Příběh Nicholase Wintona a jeho dětí - Petr Sís