Článek
Byl scénář o zdravotní sestře inspirován konkrétními kauzami, články z novin?
Scénář Podezření byl jeden z těch, na které člověk sbírá materiál celý život, aniž by to věděl. Moje máma totiž pracovala čtyřicet let jako zdravotní sestra na podobném oddělení, jaké popisujeme v minisérii. Jako malý jsem za ní do nemocnice chodíval, a i když jsem se tam vždycky trochu bál, zároveň mě to prostředí přitahovalo. Doma jsem od dětství poslouchal historky od mámy z práce, často velmi barvité, pro dítě možná až moc.
Senzační zprávy o vraždících ošetřovatelích a sestrách, které se v médiích pravidelně objevují, se mě tak vždycky dotýkaly ještě na téhle osobní úrovni. Zkoušel jsem si představit, jaké by to bylo, kdyby takhle obvinili moji mámu. Jak by se vůči ní najednou chovali její kolegové v práci, pacienti? Věřili by jí, že je nevinná? Řadu těch reálných kauz jsem si velmi zblízka rešeršoval, abych posbíral co nejvíc zajímavých detailů. Je to pro mě jedna z nejzábavnějších fází práce.
Z těch malých střípků se ti začnou poprvé vynořovat obrysy budoucího příběhu, začínáš uvažovat o postavách, přemýšlíš, jaké mezi nimi panují vztahy, jaké jsou jejich motivace… je to v tu chvíli celé takový jeden velký příslib, všechno vypadá nadějně a v růžových barvách. Pak začneš psát a většinou se to všecko zkomplikuje.
Muselo se na postavě sestry v průběhu přípravy nebo natáčení něco měnit?
Na první dobrou mám tendenci říct, že ani moc ne. Ale pravda asi je, že ve chvíli, kdy je dílo hotové a ještě k tomu má nějaký úspěch, začne okamžitě fungovat vzpomínkový optimismus – zdá se, že ten úspěch dává smysl, protože bylo přece všecko správně hned o začátku. Zapomeneš, jak dlouhé a náročné hledání tomu většinou předcházelo, kolikrát ses ztrácel a byl ve slepé uličce. U Hany, hlavní hrdinky Podezření, jsme hodně dlouho ladili správný poměr, aby nepůsobila na jednu stranu jako jednoznačně zlá a na druhou zase jako nevinná oběť. Trvalo několik verzí scénáře, než jsme se dopracovali k ideální rovnováze. Jakmile jsme měli tohle, bylo to pak už spíš takové opatrné kalibrování, o milimetr doprava, milimetr doleva.
Chápal jste tu postavu na konci jinak než na začátku psaní?
Když jsem si s Hanou celý její příběh odžil, cítil jsem vůči ní mnohem větší empatii. Bylo mně jí líto. Pro mě je jedna z nejhorších představ, že prožiješ život, aniž bys naplnil svůj potenciál. Nemyslím teď na tvorbu, každý nemá potřebu se tímhle způsobem seberealizovat. Myslím tím nějaké základní lidské možnosti, jak se stavíš ke světu a k lidem. Že máš možnost žít šťastně, mít plnohodnotné, fungující vztahy, radovat se z obyčejných věcí a být za ně vděčný. Ale ty místo toho všechno úplně zbytečně ničíš, pomalu trávíš všecky okolo i sám sebe jedem, co sám vypouštíš.
Klára Melíšková
Tohle je podle mě peklo, akorát ne to posmrtné, ale už to na zemi. Naše Hana přesně tohle se svým životem udělala a mně je jí za to líto. Je to přesně ten člověk, kterému bych chtěl pomoct. Potíž je v tom, že tihle lidi si pomoc většinou nepřejí nebo toho nejsou schopní.
Dělal jste si nějaký průzkum, jak funguje zdravotnictví?
Jak jsem říkal, díky mamce jsem měl v tomhle směru poměrně slušně „nasbíráno“. Věděl jsem díky tomu i o různých věcech, které v oficiálních zprávách vydávaných nemocnicemi nefigurují. Taky byla máma první člověk, kterému jsem dal scénář číst. K tomu jsem samozřejmě zpovídal i kamarády doktory a rejdil v hlubinách internetu. A konkrétně na tuhle oblast jsme měli i dva odborné poradce, specialisty z renomovaných nemocnic. Takže jak říkají sportovci, přípravu jsme nepodcenili.
Ono je to důležité i proto, že divák tohle neomylně pozná. Jakmile píšeš o něčem, co znáš jenom z doslechu, popřípadě z jiných filmů na podobné téma, diváci to svým šestým smyslem okamžitě odhalí. A v té chvíli pro ně ztrácí věrohodnost celý příběh. Začnou najednou rozporovat i věci, které by jinak nezpochybňovali.
Myslím, že Klára Melíšková v hlavní roli je stoprocentní trefa. Měl jste vliv na casting? Přál jste si Kláru Melíškovou pro tuhle postavu?
Co Klára v hlavní roli předvádí, to je podle mě dokonalá herecká metamorfóza. Je to přesně ten případ, kdy během chvilky zapomenete, že sledujete známou herečku ověšenou Českými lvy a vidíte jen tu postavu. Vedle toho působí absolutně věrohodně v rámci svého prostředí. Je to paní ve zchátralém domku na maloměstě a sestřička v okrajovém špitále, ne herečka z Prahy, která se tak snaží působit.
Klára se navíc neváhala proměnit i fyzicky, včetně takových detailů, jako je třeba typ chůze. Když k tomuhle všemu víte, jaká je Klára v osobním životě vstřícná a empatická osoba, oceníte to o to víc.
Výběr herců pro věci, co píšu, probíhá tak, že se na nich musíme shodnout spolu s producenty a režisérem. S producenty pracujeme v týmu, máme spolu firmu, ve které jsme dělali i naše předchozí společné věci, Hořící keř a Pustinu. Takže u našich společných projektů jsem vždycky od začátku do konce, od prvních úvah nad námětem až po premiéru. To je skvělé, neskutečně si toho vážím a nechtěl bych fungovat jinak. Ne kvůli svojí ješitnosti, i když ješitný samozřejmě jsem, ale proto, že za tím finálním výsledkem můžu se vším dobrým i špatným stoprocentně stát. Nemůžu vinu za případný nezdar svádět na nikoho jiného, protože jsem u všech zásadních rozhodnutí byl. To je osvobozující pocit.