Pavel Liška a Jan Révai: V extrémních podmínkách Papuy Nové Guiney nebyl na ponorkovou nemoc čas

Liška: Ostrovem lidojedů byla oblast po věky věků. Nepraktikování kanibalismu je v podstatě novodobá záležitost.

Révai: Zda ve filmu kanibalové opravdu nejsou, to vlastně nevíme.

Révai: S Miloslavem Stinglem jsme byli ve spojení a pojali jsme ho za svého guru. Navedl nás nejprve na Střední Ameriku. Když jsme se ho ptali, kam by se rád ještě podíval, řekl nám, že kdyby mu to dovolilo zdraví, určitě by se vrátil na Papuu Novou Guineu.

Než jsme se rozhoupali, kam pojedeme, zemřel (na jaře 2020 – pozn. red.) Rozhodli jsme se, že mu splníme jeho poslední sen a vezmeme ho s sebou, byť ve formě loutky.

Liška: To bylo nabíledni. Kromě toho, že byl cestovatel a spisovatel, byl hlavně etnolog. Na Papui je dodnes zachovaná obrovská etnická rozmanitost, existují tam stovky kmenů a jazyků. Pro etnology je to ráj.

Révai: Většina Papuánců, kteří nebydlí ve městech, žije v podstatě v džungli a moc toho nevlastní. Jedí to, co si vypěstují, a obchodují mezi sebou v naturáliích. Mají docela jiné nastavení. I tam ale najdete studované lidi, které poznáte už od pohledu. Ne každá rodina však má na vzdělání finance, školní docházka navíc stále není povinná. To je klíčový rozdíl.

Révai: Do Čech ho poslal studovat profesor biologie Vojtěch Novotný, který na Papui působí. Stejně jako u pár dalších jedinců si u něj všiml velkého potenciálu a zájmu o pomoc s jeho výzkumem tropického hmyzu, a tak mu umožnil studium v Evropě.

Liška: Hledali jsme nějaký místní příběh, díky němuž bychom se mohli dostat do útrob ostrova a spřátelit se s domorodci. Chtěli jsme mít misi a úkol. Senti má rodinu hluboko v džungli, kam je velice komplikovaná doprava. Dá se tam přiblížit jen malým letadýlkem, pak se musí jít tři dny pěšky.

Do naší návštěvy ve své rodné vesnici nebyl třináct let, mezitím mu zemřeli oba rodiče a dva sourozenci. Vzali jsme ho s sebou, a on nás.

Liška: Už ve Střední Americe jsem měl trochu černé svědomí, že tamním lidem bereme, natáčíme si je, ale nic jim nepřinášíme. Sice jsme jim přivezli dary, ale chtěli jsme jim předat i něco duchovního. Oba jsme herci, tak nám z toho vyšlo loutkové divadlo. Šlo nám také o komunikaci, aby se s námi cítili v bezpečí a mohli bychom spolu v důvěře strávit nějaký čas.

Révai: Příběh jsme dlouho hledali, i kvůli dramatickému oblouku našeho celovečerního filmu. Nakonec jsme hráli o životě Miloslava Stingla. Ten si už ve čtyřech letech přál k Ježíšku cestovat po světě, a tak jsme divákům ukázali celou planetu v kostce.

Liška: Děj začíná v Praze. Odtud míříme na severní pól a pak do Severní Ameriky, kde ho indiánský kmen Kikapú jmenoval čestným náčelníkem. Končíme na Papui Nové Guineji, kde byl nejšťastnější.

Révai: Krásně. Poznali i kasuára, tamního typického nejnebezpečnějšího ptáka.

Liška: Reakce dětí byly očekávané. Překvapilo mě, že dospělí reagovali stejně jako ony.

Liška: Dnes se na to dívám už trošku jinak, ale tam mi to do sebe všechno zapadalo. Před odjezdem jsme z Papuy dostávali spíše negativní zprávy, že nás tam zamordují. Víme, jak fungují předsudky. Loutku pana Stingla jsem proto předtím symbolicky vzal na Vyšehradský hřbitov, kde je pochován. Tam jsem se pomodlil za zdar naší cesty a poprosil ho o ochranu.

Ostrov je proslulý černou i bílou magií, před níž mají respekt i vědci. Byli jsme tam svědky podivných událostí. Honza a Hynek je brali s rezervou, některým se smáli. Zjevně šlo o věci mezi nebem a zemí, ale naštěstí o bílou, ochranitelskou magii.

Révai: Testem přátelství si procházíme na každé cestě, kdy se vynořují naše dobré i stinné stránky. Jsme ale dospělí chlapi a víme, že zvládnout se dá všechno. Vždycky držíme pohromadě. Spíš si zpětně analyzujeme, zda je dobře, co spolu podnikáme.

Liška: Největší zkouška nastala ve Střední Americe, kde jsme byli čtvrt roku pořád spolu. Tam jsme cestovali svobodným, neplánovaným způsobem, ustlali jsme si, kde jsme se zrovna ocitli. Na Papui tohle úplně nešlo, je mnohem divočejší. Kvůli extrémním okamžikům na ponorkovou nemoc nebyl čas.

Révai: Za lidmi, přírodou a neznámem. Za magií, kterou jsme všechnu nestihli prozkoumat a možná se k ní už nikdy nedostaneme. Pro Evropana jde o pestrý, obohacující, a vlastně nedosažitelný vesmír.

Liška: Papua je jedním z posledních míst takřka nedotknutých civilizací, která tam pronikla teprve nedávno.

Liška: Goroka pro mě znamenala zásadní, rozpolcenou zkušenost. Sjíždí se tam celý ostrov, na obrovském prostranství se prezentují místní kmeny. Uvědomil jsem si tam, že Papuánci nemají žádné hmatatelné dějiny, architekturu ani literaturu. Mají jen své rituály, zvyky a jazyky.

Bylo to fascinující a zároveň strašidelné, když po ceremonii několika desítek kmenů nastoupili tamní politici. Cítil jsem jejich neúctu ke svým lidem a viděl poklonkování čínským investorům. Z toho mi bylo smutno.