Nic zběsilejšího než spolupráce s Martym Pohlem mě v Česku asi nečeká, říká herec Jan Hofman

Připravit se na to nedalo, ale věděl jsem, co se bude dít. Když mě Marty oslovil, v hlavě se mi nejspíš vypnulo centrum, které by to hodnotilo.

Hrůzu jsem měl z jiných věcí. Poprvé jsem ve filmu hrál hlavní postavu, na níž je závislé, jestli bude příběh jako celek fungovat. Víc než ze zvracení a píchání si pervitinu do žíly jsem byl nervózní čistě z tohoto pracovního úkolu.

Přesně tak, je to nevděčná role. Kladné, neutrální až nudné postavy jsou na ztvárnění těžké. Ve filmu jsem víceméně pozorovatel, který je v neustálém šoku. Bylo obtížné se tisíckrát a pokaždé aspoň trošku jinak něčemu podivovat.

Ne, nic takového ve scénáři nebylo. Marty si podle mě uvědomoval, že se nebudu svlékat před kamerou, o ničem jsme tak diskutovat nemuseli. Exponovanější výjevy byly nasnímané tak, že jsem byl naprosto v pohodě. Šlo mi o to, aby každá scéna splnila to, co má.

Spolupracoval jsem s extremistou Martym, a přitom jsem nenarazil na svou hranici. V českém prostředí mě už asi nic zběsilejšího nečeká.

Byl, ale většinou jen pro ně. S Martym jsme se shodli, že já budu záchytný bod, zatímco ostatní mohli být neřízené střely.

Kluci si do dialogů vkládali svůj jazyk. Pomáhali si vlastními slovíčky, když měli působit naštvaněji a drsněji.

Pro mě bylo těžké soustředit se na to, že jsem herec a nemůžu se všemu, co říkají, smát. Jsou tak bezelstní a upřímní, do všeho jdou naplno. Byla to neskutečná jízda.

Ano, všichni ze štábu jsme jím byli nasáklí ještě několik měsíců po natáčení. Ani ty výrazy nechci používat. Zatímco dřív si člověk ulevil slovy ty vole, najednou to byl silnější kalibr.

Nejvíc mám rád jeho Martyho frky (kreslené vtipy, které publikuje na sociálních sítích i knižně – pozn. red.) Díky nim jsem ho poprvé zaznamenal. Řezníka jsem sice znal, ale vůbec jsem netušil, že jde o stejného autora. Jeho hudební tvorbu oceňuju. Hodně mě baví Řezníkův poslední videoklip k singlu Zpí..nec.

Před tím, než jsem přijal roli, jsme se už léta znali. Věděl jsem, že není zamindrákovaný agresivní blázen bez zábran, což by se někomu možná mohlo jednoduše zdát. Je to naopak moc inteligentní a milý člověk.

Druhá řada, kterou jsem točil, se odehrávala v meziválečné Paříži v divadle upírů. Hrál jsem jednoho z členů souboru, který je zároveň kapelníkem. Měl jsem upírské zuby a nehty, vraždili jsme a bylo to skvělé.

Díky castingové agentuře Myrnyx Tyrnyx, která v Praze vypsala konkurz na role, které nebyly příliš textově náročné. Do těch složitějších tvůrci logicky obsadili rodilé mluvčí.

Ode mě se vyžadovala pouze hra na dechové nástroje, což umím, hraju na flétnu a klarinet. Všehovšudy jsem měl v sedmi epizodách, které jsem natáčel, asi pět vět.

To je trochu nadsázka, ale vlastně ano. V Divadle Komedie, kde jsem měl takové poloviční angažmá, jsme se hodně soustředili na východoevropskou dramatiku a úzce spolupracovali i s polskými tvůrci. Tehdy jsem k jazyku přičichnul, a nakonec jsem hrál v koprodukční česko-polské inscenaci se spoustou dialogů i monologů v polštině.

Polština je nakažlivá a lehce se ukládá do hlavy. Coby Čech jí navíc snadno rozumíte. Jen si musíte dávat pozor na někdy rozdílný význam stejných slov. Jejich jahoda je truskawka, jagoda naopak v polštině znamená borůvka.

Absurdní je, že se nám Poláci smějí, že šišláme, přitom mají sami dost ušišlaný jazyk. Když jsme chtěli polské kolegy pobavit, stačilo říct kočičí kožíšek. Z toho se smíchy káceli pod stůl.

Ne. Tím, že jsem různě hostoval a mohl nahlédnout do kolektivů, jsem zjistil, že je lepší být mimo ně, abych předešel ponorkové nemoci.

Navíc jsem se nechtěl jako zaměstnanec nikomu zodpovídat a nemít nárok si vybírat, co chci dělat a co ne.

Na volné noze si to můžete do určité míry korigovat. Ve finále je to samozřejmě trochu jinak. Někdy berete práci jenom ze strachu, že další nepřijde.

Kreslil jsem si odmala, ale jen z jakési nutkavé potřeby. Veškeré mé filmové a divadelní scénáře jsou pokreslené. Kdykoliv jsem měl volnou chvíli, tak jsem něco čmáral.

Nápad, že bych to začal dělat profesionálně, přišel s obrázky, které jsem tvořil pro blog a následně i knihu Kafe a cigárko Marušky Doležalové. Pak začaly chodit nabídky, i když jsem pro to sám vlastně nikdy nic neudělal.

Ilustrace mě moc baví a zároveň je pro mě relaxem od herecké práce. Divadlo odehrajete během večera, film natočíte a pak už fyzicky neexistuje. Když se mi do ruky dostane knížka s mou obálkou, je to obrovský pocit satisfakce. Miluju totiž hmatatelné výsledky.

Loni jsem je vyráběl už čtvrtým rokem. Abych se v kreslení dovzdělal, chodil jsem kdysi jeden semestr na soukromou školu na lekce grafického designu. Dostali jsme zadání vytvořit knižní obálku, z čehož mi vyšel vizuál, který jsem sdílel na sociálních sítích. Někdo mi pod příspěvek napsal, že kdyby byl na balicím papíru, tak by ho chtěl.

Po pár letech jsem se ke konceptu vrátil, i kvůli tomu, že jsem nebyl spokojený s nabídkou balicích papírů. Udělal jsem si proto vlastní a začal ho šířit mezi kamarády.

Byl o něj zájem, a jakmile jsem za něj získal určitý obnos, řekl jsem si, že by bylo fajn peníze někam poslat. První rok jsem je poslal na Nocleženky pro lidi bez domova, ty následující na hospicovou péči.