Nesmrtelnou tetu moji rodiče sledují každý rok, říká herečka Barbora Bobuľová

Dobré, i když jsem se trochu bála. Už předtím jsem si chtěla občas zahrát ve slovenské produkci, ale dlouho jsem k tomu neměla odvahu.

Potřebovala jsem nejprve najít a zkonsolidovat svou hereckou identitu v Itálii, věnovat se kariéře hlavně tam a pracovat na tom, aby byla úroveň mé jazykové znalosti italštiny co nejvyšší.

Nedalo se sedět na dvou židlích současně, alespoň ne ze začátku. Herectví v jiné než mateřské řeči je totiž velmi křehké. Teď ale přišel ten správný moment.

Ano. Svět se přirozeně vyvíjí, žádná společnost nezůstává na mrtvém bodě. Díky tomu se i ve filmu otevírají témata, která ještě donedávna byla tabu. Úkolem autorů je takové jevy zachytit a odrazit uměleckou formou.

Vůbec ne, to by byl asi můj úplně poslední problém. Zvláštní témata a tvůrce se specifickým pohledem na svět jsem vždy vyhledávala.

Film o Olze Hepnarové se mi velmi líbil, tematiku zajímavě zpracoval. Kontroverze mě neodpuzuje, naopak mě přitahuje.

Je to tak. Když jsem se dozvěděla, že budu hrát Rebečinu maminku, napadlo mě, že je to asi osudová výzva. Na ni se nedalo říct ne, protože Rebeku si pamatuji úplně malinkou, ještě v kočárku. Její tatínek je mým jakýmsi hereckým Pygmalionem. Kromě filmu se postaral i o můj divadelní debut. Vděčím mu za mnohé.

S herectvím jsem začala ve svých dvanácti letech, v roce 1986, kdy si mě Roman Polák vybral do televizního filmu Poľovačka na otca. Byla jsem dítě a herectví pro mě bylo nevinnou hrou. Ráda jsem se předváděla, byla jsem dost sebevědomá, což jsem po pubertě trochu ztratila.

Roman pro tu roli sháněl čtrnáctiletou dívku. Na konkurzu jsem se tvářila dospěle a zalhala jsem, že právě tolik let mi je. Bylo jasné, že mi moc nevěří, ale nejspíš ho přesvědčila má suverenita.

V hraní jsem pokračovala a po maturitě jsem se dostala na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. V prvním roce však přišla krize. Studium jsem chtěla vzdát, myslela jsem si, že herectví pro mě asi nebude to pravé.

Přesně nevím, sešlo se toho víc. Přestěhovala jsem se z Martina do hlavního města a najednou jsem byla na všechno sama. Byl to šok. Odloučení od rodiny bylo těžké a do toho jsem měla odhalovat své emoce před spolužáky.

Vlastně je. Mezitím jsem chvíli žila i v Praze a New Yorku, kde jsem strávila necelý rok. Nakonec přišel Řím.

První vzlétnutí do velkého světa pro mě přitom bylo traumatické. Nějak jsem to ale překonala. Měla jsem hodně přísného otce, který mi nedovolil odejít z vysoké školy. I když jsem do Bratislavy pokaždé odjížděla v slzách, byl neústupný.

Myslím si, že ne. Vnímala jsem to pořád dost naivně. Ani se mi nechtělo na konkurz, který byl vypsaný u nás na konzervatoři. Všichni mi říkali, že bych to měla zkusit, že jsem princeznovský typ. Chodila jsem tenkrát s klukem, který měl auto. Nabídl mi, že mě do Prahy zaveze.

Přijeli jsme se zpožděním, konkurz zrovna končil. Zmínila jsem, že jsem přijela z Bratislavy, a oni: Tak pojďte rychle… Asi se nade mnou slitovali, vzali mě a konkurz jsem vyhrála.

Spoustu věcí jsem málem prošvihla. Musím poděkovat lidem kolem sebe, kteří mě povzbuzovali. Vždycky jsem potřebovala nakopnout.

Každé Vánoce trávím na Slovensku a kdykoli běží v televizi, rodiče si ji zapínají. Sama se na ni nedívám.

Má tamější první pracovní příležitost byla klišovitá postava Slovanky, která v Itálii skončí jako prostitutka a bezdomovkyně. Odrazovým můstkem pro mě byla až hlavní role ve filmu Princ z Homburgu režiséra Marka Bellocchia, se kterým jsme byli na festivalu v Cannes. Že mě obsadil, pro mě byla skvělá vizitka.

Vždycky jsem byla zvědavá na nové věci. Nikdy mě neuspokojovalo to, co už jsem měla. Itálie mi zněla exoticky, chtěla jsem to s ní risknout. Stále jsem si ale nechávala Slovensko jako zadní vrátka, kdyby to nevyšlo.

Vedle Prince z Homburgu je jím určitě také Svaté srdce. Získala jsem za něj ocenění Donatellův David, které je italskou obdobou Oscara. Posledním přelomovým filmem pro mě byl snímek Světlý zítřek v režii Nanniho Morettiho.

Nevím, to byste se musela zeptat Italů. Přejala jsem některé jejich zvyky, například polibky při vítání s cizími lidmi. Podání ruky mi dnes připadá až moc formální. Co se mi naopak na Italech nelíbí, to se snažím nedělat.

Někdy jsou dost hluční a příliš dlouze vyprávějí.

Stejně jako v Nikdo mě nemá rád hraju matku hlavní hrdinky. Jde o mezigenerační příběh o tom, kam až rodiče dokážou zajít a co všechno udělat pro to, aby získali lásku svých dětí.