Na Vlnách. S buřty a vínem, s Mádlem, Kotkem a padajícím Majerem

Zmíněnou větu vyslovuje stále dokola Stanislav Majer, který v chystaném snímku hraje Milana Weinera, vedoucího redaktora zahraniční rubriky v Redakci zpravodajství Československého rozhlasu.

Diváky zavede do let 1967 a 1968, do doby, kdy ještě většina Čechoslováků věřila, že socialismus se dá reformovat.

U ohně s filmovým Weinerem sedí jeho žena (herečka Hana Kusnjerová) i jeho „kolegové“ z redakce, která se okupantům - podobně jako celý rozhlas - v srpnu 1968 v krizových dnech vzepřela. Do dalšího z hrdinů, Jiřího Dienstbiera se například vtělil Vojtěch Kotek.

U táboráku, jehož intenzitu hoření upravují technici šikovně zamaskovanou plynovou bombou, respektive ubíráním a přidáváním plynu, vedou právě řeči „o ničem“. Pro potřeby záběru musí jednoduše mluvit, o čemkoli.

„Díváme se na sebe. Zkuste dělat, že si povídáte. Jen Táňa (Pauhofová - pozn. red.) je někde ve svých myšlenkách,“ zaznívá jeden z režisérských pokynů z nedalekého stanu, který kryje Jiřího Mádla i techniku. Jelikož se nenahrává zvuk, záběry se zkouší, jedou opakovaně, trvá desítky minut, než vysloví očekávané slůvko: STOP!

„Krásné to bylo. Záběr hotový… Mám ale pocit, že už znám všechny slovenské recepty,“ shrne Mádl s úsměvem vyslaným směrem ke slovenské části svého hereckého týmu.

Po kratší pauze se může jít na další záběr. Zachycuje stejnou scénu, jen z jiného úhlu, středobodem již není dění u ohně, který díky nedostatku plynu přestane hořet, ale stůl plný pochutin typických pro 60. léta i letní pohodu.

Je na něm pivo, cibule, kyselé okurky i kotoučový magnetofon. A také chata, z níž právě vychází Weiner alias Majer. Z důvodů, které nebudu s ohledem na překvapení divákům prozrazovat, náhle padá k zemi. Omdlí s lahví vína v ruce.

Ozve se rána a (skoro) všichni k němu od táboráku běží. A běží a běží, dokud se Táně Pauhofové nerozpadne bota. Zádrhel se pár minut řeší, následně odstraní a všichni se mohou na pokyn režie rozbíhat znovu a znovu… To, co totiž diváci následně vidí v kinech, ve filmu, je obvykle malým zlomkem z natočeného materiálu.

Z Chocerad se tak ve Vlnách objeví jen pár minut. O tom, co konkrétně to bude, se rozhodne až ve střižně. Scéna s omdlévajícím Majerem ve dveřích chaty by ale ve filmu chybět neměla. Patří k těm zásadnějším.

Ale kdyby se tak nakonec stalo, prozradím vám „tajnou“ informaci ze zákulisí: jeho dopady na tvrdou zem krylo několik vrstev, v nichž nechyběly matrace. Modřiny ani jiná zranění u dveří chatky při výkonu své práce neutrpěl.

Jiří Mádl vše ladí přímo s hercem na místě. Záběry musejí na sebe logicky navazovat, musejí „lícovat“. Tu opraví Majerovu ruku, tu způsob, jak drží lahev vína. Mezitím přichází maskérka, aby učísla, zafixovala lakem delší hercovy vlasy tvořící účes z 60. let. U dobových filmů jsou drobnosti korespondující s historickou realitou tím, co později rozhoduje o možném diváckém úspěchu.

Aby vše sedělo, vyžaduje nemalé finanční náklady. To byl i důvod, proč Jiří Mádl Vlny připravoval dlouhé roky. O filmu říká, že si ho doslova vysnil, detail po detailu převedl do scénáře. Následně ho dokázal prosadit u investorů, partnerů, až teprve pak mohla padnout první klapka. Do snímku obsadil vedle Majera, Kotka, Pauhofové mimo jiné Mariku Šoposkou, Martina Hofmanna, Jacoba Erftemeijera nebo Vojtěcha Vodochodského.

Samotné natáčení se nyní ocitlo již za polovinou. Den v Choceradech měl pořadové číslo 28. Pro všechny zúčastněné začal v osm ráno a končil někdy před osmou večerní. „Celkově budeme mít 53 natáčecích dnů, dělám více než 250 motivů, což je styl psaní scénáře Jirky Mádla. Ví, co dělá, záběry si nosí v hlavě,“ říká za producenta, firmu Dawson Films, Monika Kristlová.

Doplní, že klíčové dobové scény se pro potřeby Vln točí, ovšem filmaři sáhnou rovněž do archívů: jak televizního, tak rozhlasového. Vše se poté zakomponuje do již hotových záběrů, které se v rámci natáčení snímku udělají nebo udělaly.

„Neděláme ale dokument. Klíčové je naše vyprávění, naše příběhy. Odehrají se od podzimu 1967 do podzimu 1968. Půjde o vztahový snímek,“ upřesní s tím, že po Choceradech zamířil štáb s herci do Josefova.

Do kin se snímek dostane příští rok na podzim, hotový bude ovšem již počátkem roku. „Chceme mu dát i prostor na festivalech,“ prozrazuje Kristlová a dodá k tomu další zajímavost. Oživení jedné legendární redakce, její sestavy se kryje se stoletým výročím ČRo. „Právě rozhlas nám v realizaci Vln hodně pomohl,“ podotýká a ještě na závěr prozradí, že samotná redakce, její vnitřek, kde se tvořily dějiny, vznikla v ateliérech na pražském Barrandově: „Z nynější budovy ve Vinohradské ulici, kde rozhlas sídlí, se dal využít pro Vlny jen zlomek, mimo jiné část exteriérů, plus nějaké chodby.“