Článek
Místo neštěstí najdete na okraji obce. Připomíná ho pomníček s omšelou cedulí, zbytky plotu a vstupní brána. Kdysi tam ale stála budova, která pamatovala zlaté, rozuměj německé, časy prosperity.
V převážně dřevěném objektu se od roku 1939 vyráběly nitě. Patřil saskému podnikateli Emilu Altmannovi. Během 2. světové války v něm pracovalo kolem 250 lidí z Měděnce a jeho okolí.
Po odsunu Němců zůstala oblast prázdná. Bez využití se ocitla i rozsáhlá budova. Nejdříve se do ní nastěhovali pohraničníci se svou školou, po jejich odchodu chátrala, aby pak našla (možná pro někoho) překvapivé využití: jako sociální ústav.
Filip Renč: Každý z nás dělá trochu zoufalé věci
Socialistické úřady v rámci teorie silného národa nerady připouštěly, že mezi námi žijí také ti, kteří potřebují trvalou péči či dohled. Podobné objekty, doslova na kraji tehdejšího světa, se hodily. Chovanky nebyly nikomu na očích. Do těchto končin se běžně nejezdilo.
S nimi přišly do hor v tu době rozhodnutí zbudování ústavu ještě řádové sestry, dominikánky. Dvacetičlenným civilním personálem byly nahrazeny v roce 1975.
První byl Klíma
Kulisy tragického příběhu, který pro čtenáře nejdříve zachytil spisovatel a novinář Josef Klíma, byly dány. Věnoval mu jednu povídku ve své knize Brutalita (1990). Popisuje v ní život za zdmi zařízení, do něhož omylem přichází inteligentní dívka.
Má za sebou otřesné dětství, v němž nechybělo násilí, týrání, dětský domov… V těchto bodech je autorovo vyprávění pravdivé. Stejně tak jako pozdější filmová linka.
Eva Kováčová se skutečně v Měděnci ocitla po pochybení úřadů. Mezi mentálně postiženými dívkami vyčnívala. Nejen co se týče rozumových schopností, ale také svou nespoutaností.
Měděnec, povídka a film
- Jako první příběh neštěstí zachytil Josef Klíma v jedné z povídek knihy Brutalita (1990). K jeho sepsání ho inspirovala zpráva z novin, které událost krátce po neštěstí zachytily.
- Requiem pro panenku natáčel Filip Renč jako student FAMU. Původní název zněl Zběsilost v srdci. Snímek se stal nejnavštěvovanějším filmem v ČSR v roce 1992. Vychovatelky jsou v něm zobrazené jako brutální věznitelky, které si až slepou autoritu vynucují léky a násilím. Realita je ale podle pamětníků někde jinde.
- Filip Renč se během přípravy filmu ani během natáčení s Evou Kováčovou nesetkal.
- Filip Renč si ve filmu také zahrál. Původně měl postavu Vikiho hrát Martin Dejdar.
- Ve filmu zazněla i píseň Lucie Bílé Requiem.
- Měděnecký sociální ústav, respektive jeho střecha, je vidět v úplně prvním záběru znělky seriálu 30 případů majora Zemana, když jde herec Vladimír Brabec po silnici se zbraní přes rameno.
Pamětníci se jinak shodují, že punc oběti, který získala díky hereckému výkonu Anny Geislerové v roli Mariky, jí patří neoprávněně. Děj filmu Requiem pro panenku líčící mladou ženu jako nevinnou oběť brutálního systému je podle nich smyšlený. Eva Kováčová, jak doplňují, byla těžko zvládnutelná.
Lidem kolem sebe opakovaně, cíleně ubližovala. I proto dostávala uklidňující léky. Ty musel jí, ale i dalším pacientkám vždy předepsat psychiatr. Kolik jich bylo (možná) zbytečných? Na to už nikdo s odstupem času neodpoví.
Statečný číšník
V osudnou noc z 1. na 2. listopadu 1984 měla Kováčová dostat jednu z dalších uklidňujících injekcí. Ještě než začala působit, založila v objektu, ve skříni s oblečením, požár. V tu dobu bylo uvnitř 75 chovanek. Hlídaly je, noční směnu sloužily dvě ženy.
Spojení se světem neměly. Telefony se zamykaly kvůli možnému zneužívání. Když zjistily, že hoří, musela jedna z nich vyběhnout ven do vsi pro pomoc a svěřenkyně opustit. Vysoký počet obětí je dán souhrnem okolností. K nejzásadnější patřilo to, že nejvíce tělesně postižené dívky se nacházely v prvním patře objektu.
Než se záchranáři dostali k ohroženým, trvalo to desítky minut. Navíc ani hasiči se do hořícího polozborceného objektu nehrnuli. Možná i proto, že neměli pro podobný zásah patřičné vybavení.
Nejvíce dívek (patnáct) tak z ohnivého pekla vytáhl odvážný číšník z nedaleké restaurace, jenž byl u hořícího ústavu jako jeden z prvních civilistů. Podobně statečně jako on se zachovala i Eva Kováčová. To, že byla žhářkou, přiznala až po několika dnech.
Hlavně v tichosti
Vyšetřování událostí následně probíhalo v maximální tichosti. Ukázalo především, že se v bývalé továrně přestavěné na ústav vůbec nedodržovaly protipožární předpisy. V době tragédie tam nebyl nouzový východ, plus východoněmecké hasicí přístroje neuměly vychovatelky používat.
Eva Kováčová u soudu následně dostala pět let. Potrestané byly nepodmíněně také tři ošetřovatelky z ústavu, a to za za týrání svěřených osob. Podle svědků se chovaly k chovankyním krutě.
Eva se z vězení dostala v roce 1993, po devíti letech. Trest se jí prodlužoval za další delikty, hlavně násilného charakteru. Ani po propuštění na svobodu, v již svobodné zemi, šťastná být nedokázala. Ale to už je úplně jiný příběh.
Podobně na delší vyprávění by byly následky uvedení filmu Requiem pro panenku do československých kin. Stal se nejnavštěvovanějším snímkem, ovšem Měděneckým přinesl nejedno trápení.
Mnozí diváci totiž považovali Renčem zachycené události za realitu. Josef Klíma se později za své zpracování příběhu vychovatelkám veřejně omluvil.
Místo děje Krušnohoří je letní (mini)seriál kulturní rubriky Novinek. Čtenáře provede dnes (skoro) prázdnými místy našich kdysi nejosídlenějších hor, která se objevují v knihách, filmech a televizních seriálech.
Místo děje Krušnohoří: Zářivý i tvrdý život pod šapitó
Místo děje Krušnohoří: Klement Gottwald čestným občanem Jáchymova
