Článek
Základem humoru nové komedie je nečekaný geografický původ postav. Před deseti lety jste se zúčastnil podobně laděného pořadu Tajemství rodu. Překvapilo vás, co jste se tenkrát dozvěděl?
Když mě pozvali na natáčení Tajemství rodu, vůbec jsem nečekal, že bychom se něčeho zajímavého dopátrali. Od začátku jsem štábu říkal, že jsme taková rodina z Třebíče a okolních vesnic, která vlastnila chaloupky a okolní políčka.
O to větší překvapení pro mě bylo, když mi volal syn, ať za nimi přijedu do jakési kovárny. Tam mi dali do ruky dvojzubou vidli a sdělili mi, že můj předek byl vladyka Vidlák ze Svatoslavi, kde měl tvrz.
V našem filmu hledáme kořeny jiným způsobem, a to prostřednictvím DNA testů. Ty přinese Simona Lewandowska jakožto dcera šlechtice, kterého hraje Bolek Polívka.
Když jsem si přečetl scénář, bylo mi jasné, že na něj stoprocentní hodnocení od kritiků nedostaneme. V dnešní složité době má ale tento snímek šanci pobavit diváky, proto jsem do něj šel. Navíc jsem měl velkou radost, že jsem se poprvé od Pelíšků mohl při práci znovu potkat s Bolkem.
Mrzí vás, že spolu už prakticky nehrajete?
Bylo by to samozřejmě krásné. Teď se zrovna taková spolupráce opět rýsuje. Projekt je však zatím v plenkách, tak o něm nechci více mluvit. Kromě Bolka by se v něm měli objevit i naši další spolužáci z JAMU. Společně si zahrát jsme si přitom vždycky přáli.
Ukázka z filmu Jak se nám to mohlo stát!?Video: Bohemia Motion Pictures
Bolek Polívka je pověstný improvizátor. Došlo na spontánní scénky i při natáčení filmu Jak se nám to mohlo stát!?
Byť jsme do něj vložili pár vlastních komických vsuvek, u filmu improvizace moc možná není. Lidé se nás na to pokaždé ptají, hlavně v souvislosti s natáčením Dědictví.
Tam byla scéna, která nebyla ve scénáři. Vystupuji z auta a uklouznu na trávě, protože mám kožené podrážky. Věra Chytilová to po mně chtěla pětkrát zopakovat. Bolek tehdy řekl, že by sám pětkrát padat na čuňu nedokázal.
Bývá tedy natáčení komedie stejně zábavné, jako by měl být výsledek?
Existuje pověra, že pokud se herci baví na place, nebaví se divák v kině. U Pelíšků jsem si ale ověřil opak. Při jejich natáčení jsme se neuvěřitelně bavili. Totéž bych si přál pro film Jak se nám to mohlo stát!? S kolegy nám na place bylo hezky.
Co musí komedie mít, abyste kývl na obsazení?
Musí být vtipně napsaná, a zrovna tuhle Francouzi napsali dobře (film je českou předělávkou loňské komedie Cocorico režiséra Juliena Hervého – pozn. red.). Musí se sejít správná parta, aby komedii společně udržela.
Nedávno jsem pro platformu Canal+ dotočil třídílný politický thriller Moloch, v němž hraji prezidenta republiky. Předtím jsem pracoval na mysteriózním seriálu Záhadné případy. Jak se nám to mohlo stát!? představovalo po dlouhé době komediální nabídku, což mě potěšilo. Mám rád, když můžu střídat žánry.
Ukázka z filmu Pelíšky
Pelíšky si loni připomněly pětadvacet let od premiéry. Slavili jste výročí se štábem?
Výročí tohoto typu se dnes už skoro vůbec neslaví a je to škoda. V roce 1994 jsem měl premiéru Sluhy dvou pánů v Národním divadle v Praze. K nedávnému třicátému výročí přitom nikoho nenapadlo všechny zapojené sezvat a udělat třeba přípitek na jevišti.
Na druhou stranu si říkám, proč to dělat. Film se natočil a uspěl, aniž by kdokoli z tvůrců tušil, že z toho bude vánoční hit českých i slovenských televizí. Důvod ke spokojenosti to je i tak.
Mohl by takto zásadní film vzniknout i dnes?
Proč ne? Myslím si, že klidně může. Pelíšky se ale zrodily úplnou náhodou. Původně mělo jít o malou televizní inscenaci. Díky tomu, že měl Honza Hřebejk úspěch s Bakaláři 1997, v nichž jsem měl tu čest hrát, producent z České televize Pavel Borovan rozhodl, že by z Pelíšků měl být film.
Co se stalo, je souhra krásných okolností. Věděli jsme, že děláme skvělý film, ale že bude mít až takový ohlas, o tom se nikomu z nás ani nesnilo.
