Článek
Je pro vás osobně těžké být součástí rodiny nebo lidí, jejichž osudy přinášíte?
Musím říct, že úplně těžké to není, ale ze začátku chvilku bylo. Prvních pár natáčecích dní. Pak jsem se do toho našrouboval, a naopak mě to moc baví.
Už jste s podobnými pořady měl zkušenost?
Začínali jsme s mou ženou Danou. Všechno totiž vlastně děláme spolu, režíruje mě, připravuje dramaturgii a tak dále. Začínali jsme v regionální televizi, kde jsme si zkusili za asi pět let, já tedy i v rozhlase, úplně všechno od píky.
V roce 1999 jsme přišli do televize Nova, kde jsme pracovali jako scenáristé pořadu Áčko, což byla talk-show, kterou jsem potom také moderoval. Ne nahraná, ale reálná. Jezdilo se za příběhy lidí po celé republice a tam jsem se naučil zklidnit a vcítit se do problémů lidí. Řešily se tenkrát i hodně podobné věci jako nyní ve Ztracené rodině.
Moderátorka Tereza Pergnerová: Naučila jsem se neplakat
Pak jsem byl v pořadu Občanské judo a Na vlastní oči. Poté přišly pořady 112 a Legendy kriminalistiky a záchranářství. Tam je empatie také důležitá, například když se bavíte s oběťmi nebo pozůstalými.
Pořadem provázíte s kolegyní Terezou Pergnerovou. Vy jste ten, kdo pátrá po osudech.
Terezka je jedním slovem skvělá. Sejde se s lidmi, kteří chtějí někoho vypátrat. Pak je porada, a když zjistíme, že by to šlo, nastupuji já. Jsem rád, že můžu být právě tím operativcem, který se vcítí. Ale nemůžu být jako ona, protože bych to tak ani neuměl.
Ztracená rodina, 12. října od 21:35
- Tentokrát Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura s týmem genealogů pomohou Tomášovi najít otce, kterého léta neviděl a rád by s ním obnovil vztah. Ve druhém příběhu se pokusí najít prodavačce Marii sestru, kterou nikdy v životě neviděla a touží ji poznat.
- „Od mámy vím, že mě táta nechtěl. Dokonce jí údajně přinesl peníze na potrat,“ říká čtyřiadvacetiletý Tomáš. V jeho životě se otec pohyboval opravdu sporadicky. Poprvé tátu viděl, když mu bylo dvanáct, když se dostal do diagnostického ústavu. Po tom, co Tomáš opustil dětský domov, otec s ním přerušil kontakt.
- Druhý příběh je hledáním třiapadesátileté prodavačky Marie, která touží poznat svou sestru, o jejíž existenci sice věděla, ale nikdy se nepotkali. „Když jsem přišla na to, že mám nevlastní sestru. Bylo mi 10 nebo 12 let. Nezaznamenala jsem všechny podrobnosti. Zapamatovala jsem si jen, že to je Jitka,“ vzpomíná Marie. Je vyloženě rodinný typ. Na to, že má třetí, starší sestru přišla úplně náhodou, když prolézala rodinné dokumenty doma. Objevila informaci, že tatínek platí alimenty na dceru.
- Právo a Novinky jsou mediálními partneři pořadu.
Kde všude po osudech pátráte?
Všude, kde to jde. Máme skvělého genealoga a vážně dobrý celý tým. Je to totiž bez diskuse týmová práce, kdy každý dělá něco. Dnes nám moc do karet nenahrává zákon na ochranu osobních dat. Myslím si, že Česká republika ho má jedním z nejpřísnějších. Řekl bych, že třeba v Anglii to tak není. Jdeme tedy do archivu, do matrik. Ale myslím, že nejlepší zpravodajskou sítí v České republice jsou stejně sousedky a sousedé.
Stále se ale učím od operativců. Pro Českou televizi teď připravujeme čtvrtou řadu pořadu Legendy kriminalistiky. A díky tomu si uvědomuju, jak ve Ztracené rodině nejvíc funguje policejní taktika. Prostě jdete, oslovíte sousedku a ona si vždycky na něco vzpomene. Moc rád si povídám s lidmi. A normální lidi jsou většinou skvělí a rádi vzpomínají.
Musí to být hodně časově náročné.
Je. Hlavně tým dostává zabrat. Mě to opravdu hodně baví, ale sám bych to nezvládl ani náhodou.
Jsou i případy, kdy pátrání nevyjde?
Někdy to prostě nejde. Protože zejména za hlubšího socialismu se často přepisovaly údaje. Například, šestnáctiletá holka z dětského domova otěhotněla. Neměla by tenkrát absolutně šanci postarat se o dítě. A tak ho dali k adopci. A přepsaly se dokumenty. Jsou prostě případy, kdy nemáte co opsat. Buď chybí otec, nebo je přímo přepsaná maminka.
Nebo jsou případy, kdy člověka najdete, ale ten o setkání nestojí. Nikoho nenutíme, lidé mají právo říct, že nechtějí. Diváci ale uvidí jen to, co dopadlo dobře. A to je vždycky doják.
Na snímku vlevo režisérka Jana Rezková reality dokumentu Ztracená rodina a moderátoři Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura.
Jste autorem pořadu Českého rozhlasu Kriminálka. Už jste otrlý?
S Danou jsme začali se 112 a vlastně jsme tento formát v roce 2006 u nás prosadili. Téměř nikdo nám nevěřil, ale jsem rád, že nakonec uvěřili. A ačkoli to dělám opravdu hodně dlouho, můžu říct, že si na to nikdy člověk nezvykne. Nejvíc mě vždycky zasáhnou pozůstalí. To nevydýcháte.
Kamarád psycholog mi říkal, vždycky tě raní nejvíc to, co budeš sám prožívat. Takové příběhy, jako setkání otce s dcerou, kterou viděl naposledy, když jí byl rok, a nevěřil, že se ještě někdy setkají. My jsme ji našli, dali jsme je do kupy, on se rozbrečel. Já taky.
Proč jste si pro své dokumenty a polodokumenty vybral policisty a záchranáře?
Vždycky jsem k tomu tíhnul. Můj strejda jezdil na záchrance se sanitkou. Děda byl velitel hasičů. No a já jsem chtěl být policajt, operativec. Hltal jsem detektivky. Ale šel jsem jinou cestou. Od pěti let jsem hrál na různé nástroje, na vojně jsem byl u posádkové hudby.
Pak jsem v Hradci Králové vyráběl pianina a klavíry, ale pořád jsem pokukoval po té policii. Šel jsem na pohovor, dali mi vyplnit papíry. Chtěl jsem si je k prostudování vzít domů. To mi nedovolili, a tak jsem se policistou nestal.
Ale týž den jsem zavolal na inzerát na televizního redaktora a tam mě vzali. Moje babička říkala: Vidíš, stejně jsi se nakonec oklikou k policii vrátil. Sice to trvalo hodně let, ale měla pravdu.
Co nejdůležitějšího podle vás vaše pořady přinášejí?
Když se bavíme o Kriminálce a o Legendách, děláme je z několika důvodů. Zmíním jen dva hlavní. Chci říct našim lidem, že máme opravdu dobrou policii. Možná si to málokdo uvědomuje, ale jsme zatím jednou z nejbezpečnějších zemí. Máme opravdu málo takzvaných pomníků, tedy nevyřešených případů. A myslím, že to je proto, že máme opravdu dobrý poldy.
A pak se snažíme působit preventivně. Občas mám totiž pocit, že nepřemýšlíme. Odborníci říkají, že až osmdesát procent případů, zločinů má nějakou konkrétní příčinu. I když někdy je to opravdu o tom, že jste byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Dám příklad.
Hezká holka je na vesnické letní diskotéce, pak jde sama do vedlejší vesnice domů. Je to kousek, jen přes les. Ale jak může vědět, že na diskotéce nebyl nějaký chlap, ve kterém se zrovna projevily deviantské sklony?
Ještě pořád můžete číst detektivky, když víte, jak je to ve skutečnosti?
Můžu, hodně mě baví, ale nemám na ně čas. Policisty obdivuju. Nahlédl jsem pod pokličku jejich práce. S řadou z nich se i kamarádím. A když jdeme třeba na pivo, povídáme si hlavně o jejich příbězích.
