Mirek Vaňura: Dokureality Ztracená rodina? Brečí i zatvrzelí tvrďáci

Když jste dostal nabídku k moderaci projektu Ztracená rodina, co vás na něm zaujalo?

Pro mě to byla výzva, která mi byla blízká od samého počátku. Já se totiž považuji za rodinný typ a myslím, že rodina je pro každého hodně důležitá. Všude jsou nějaké problémy. Takže mě zaujalo, že můžeme někomu pomoci a dát ztracenou rodinu opět dohromady. Za pokus to vždycky stojí.

Jde o nový pořad TV Nova, který pomáhá nalézat „ztracené“ členy rodiny. Na co ještě se diváci mohou těšit?

Jedním slovem na emoce. Setkání, které diváci uvidí, je reálné. Ti lidé se opravdu řadu dlouhých let neviděli, často o sobě ani nevěděli a vidí se poprvé v životě. Vždy, když k setkání dojde, tečou celému štábu slzy. Brečí i zatvrzelí tvrďáci. Produkční už nám začali rozdávat kapesníčky.

Jak s těmi emocemi pracujete?

Já jako moderátor si určitě můžu dovolit emoce s hledanými rodinami prožívat, ale pořád si musím udržet nadhled. S člověkem, kterého najdeme, také přirozeně navážu bližší vztah, a když se pak schyluje k setkání, beru ho tak trochu za svého a prožívám shledání s ním. Je to napínavé a dojemné.

Pokud byste někoho postrádal, dokážete si představit, že byste se do takového televizního projektu přihlásil?

Na začátku jsem si myslel, že já bych asi tímhle způsobem rodinu nehledal, ale teď můžu říct, že jsem změnil názor. Myslím, že ve štábu jsme už takoví terapeuti. Pomáháme překonat nejistoty a obavy. Když už do toho s námi někdo jde, tak nakonec určitě nelituje!

Co pro vás osobně vůbec znamená rodina?

Rodina je to nejvíc, co v životě máme. Občas zapomínáme, že ke vztahům patří i nějaký ten nesoulad nebo rozdílné názory a že je důležité umět nad tím mávnout rukou. Ve chvíli, kdy se rodina začíná rozpadat, měl by každý umět udělat kompromis a zabojovat. Ať chceme, nebo ne, naše myšlenky se vrací k dětství, rodičům a širší rodině. Chceme někam patřit, hledat kořeny a přes ně pochopit i sami sebe a svoji životní cestu. Proto je Ztracená rodina pořad, který natáčím opravdu rád.

Mnoho lidí vás v současné době vnímá skrze true crime story. Při získávání informací jste asi musel dost využívat investigaci. Využijete tuto pátrací schopnost i ve Ztracené rodině?

Moje role ve Ztracené rodině je skutečně taková – hledám, pátrám, nalézám. To, že při tom budu čerpat ze svých předchozích zkušeností, se ode mě určitě čekalo. Při hledání nám pomáhá mnoho odborníků, kteří se orientují v archivech a matrikách, a já se zase snažím pomoci nějakými praktickými fígly, které jsem pochytil od policejní operativy. To je zase více o práci s lidmi a mě to obrovsky baví. Hodně mi v tom pomáhá i fakt, že mě lidé poznávají a snaží se mi pomoci, za což jim tímto děkuji!

Kdybyste se neživil jako novinář a publicista, byl byste policistou?

Umím si to představit. Když o tom někdy přemýšlím, vidím se právě v té policejní operativě, kde je vše o komunikaci. Musíte umět zapadnout do prostředí, přirozeně se pohybovat na VIP večírku mezi milionáři, stejně jako na ulici mezi bezdomovci. Je potřeba být kreativní, ale když má člověk rád život ve všech podobách, jde to vlastně samo. A já mám lidi rád.

Kde se u vás vzala ta fascinace policejní prací?

Já vlastně nevím. Ale vždycky mě fascinoval ten malý předěl mezi dobrem a zlem. A to, jak snadné je dostat se na tu špatnou stranu. Takže když jsem se rozhodl pro dobro, bylo jasné, že budu mít blízko i k té kriminálce. Nikdo samozřejmě nemáme rádi represi nebo policejní radary, ale bez toho by vládla anarchie.

V hledání vám pomáhá Tereza Pergnerová. Jak to mezi vámi funguje?

S Terezou jsem se do té doby neznal, ale její pořady jsem viděl a samozřejmě jsem ji sledoval. Líbí se mi, jak komunikuje s lidmi a umí vytvořit atmosféru. Za mě jsme si skvěle sedli, doufám, že si to myslí i ona. (smích)

Vaší rolí je najít ztraceného člena rodiny a sdělit mu, že ho někdo hledá. S jakými příběhy jste se setkal?

Je to mnoho příběhů. Někdy rodiny roztrhl vládnoucí společenský systém za minulého režimu, jindy rozdělení zavinili rodiče a měli jsme i příběhy osudových náhod, které rodiny oddělily. Pokaždé je to silné a ti lidé vědí, že jim do života vstoupí člověk, kterého neznají, a z toho plynou jejich obavy. Ale všechna naše setkání dopadla dobře a já vidím, že nikdo nelituje, že se k tomu kroku odvážil.

Při hledání jste se dostal i do zahraničí. Kde všude jste byli?

Byli jsme na Slovensku, i v jeho maďarské komunitě dole u hranic, natáčeli jsme v Kanadě a pátráme i na Kubě. Já mám nejsilnější zážitek z natáčení v Kanadě. Jednak jsem kanadský Vancouver viděl poprvé a je to nádherné město spjaté s úžasnými přírodními scenériemi v jeho okolí, navíc proslulé zázemím pro filmaře a tvůrce mnoha světoznámých seriálů. Ale já to mám navíc spojené s Kate, kterou jsme tu hledali, a když jsme se s ní setkali, tvrdila, že vůbec nemluví česky. Mně se ale podařilo ji rozmluvit a měl jsem z toho velikou radost.

Zajímá vás, jak příběh pokračuje i po tom, co vaše zpovídané nesledují kamery?

Určitě, v některých případech ano, vytvoří se pouta, která nejde jen tak snadno přetrhat. Stává, že nás pak naše propojené nové rodiny zvou na svatby a rodinné události, posílají nám fotky a pozdravy. To nás obrovsky těší, je to vlastně nejlepší odměna na konec.