Článek
Ačkoli Zrádci stále zůstávají zakořenění na půdě detektivního žánru, ambice přesáhnout průměr a sebevědomě nasměrovat mysl diváka mimo žánr i zajeté koleje z nich srší na všechny strany. Počínaje scénářem, který pracuje se zkratkou, ambivalentností postav a divákovým očekáváním, přes důkladně promyšlený, estétský obraz po herecké výkony. V nich se ve skvěle vybraném obsazení a vynikající souhře potkává zejména trojice Lenka Krobotová, Cyril Dobrý a neherec Miloslav Pecháček, student kamery z pražské FAMU.
Scenárista Miro Šifra si už získal pozornost jako autor minisérie Rédl a režiséra Viktora Tauše nemohli přehlédnout ani diváci televizních detektivek. Už jako režisér dvou z pěti minisérií cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice přišel s osobitým obrazovým pojetím, přičemž za druhou z nich, baladicky pojatého Vodníka, nedávno získal Českého lva.
Zrádci nejsou o drogách, říká režisér Viktor Tauš
Přesto mohli oba leckterého diváka zaskočit. Hlavní hrdina David (Cyril Dobrý) neboli dealer pervitinu a policejní informátor cynicky a ironicky komentuje drogové podsvětí přímo do kamery. Ta svým neklidným pohybem a zvláštními záběry z nečekaných úhlů chvílemi připomíná amatérské video.
Práce se zkratkou zase občas nabídne dojem videoklipu a velmi autenticky působící řeč obou mladých hrdinů (Dobrý a Pecháček) tu a tam není dobře srozumitelná. Nicméně kdo na tuhle hru dokázal během prvních dvou dílů přistoupit, tomu od třetího tvůrci nachystali na domácí poměry nevídanou jízdu.
Na vrcholu této struktury stojí herecké výkony, s dvojicí dealerů v popředí. Zatímco nevinně a zároveň i provokativně cynicky vyhlížející David dokáže obratně manipulovat postavami i divákem, Miloslav Pecháček vytváří v Reném vynikající protiklad. Člověka, který se značnou mírou dětinskosti žije pouze tady a teď, přesněji řečeno užívá si, co mu zrovna den nabídne. Na rozdíl od Davida se nepouští do žádných úvah, ani o své situaci a roli v ní.
Ženskou hvězdou Zrádců je Lenka Krobotová, policistka, která se pustí po stopách vraha svého kolegy, načež zjistí, že všechny zásadní mužské figury s ní tvrdě manipulovaly.
Opominout nelze ani architekturu, která má ve Zrádcích podobně jako v předchozích Taušových televizních režiích podstatnou roli. S její pomocí definuje sociální zázemí postav i jejich myšlenkový svět. Také od první až do poslední chvíle provokuje divákovu mysl naprosto nereálným umístěním policejní stanice do ruiny kostela. Její interiér pak chvílemi funguje spíš jako divadelní jeviště, u něhož divák přijímá abstrahující koncept zcela přirozeně, na rozdíl od televizní obrazovky.
Přechody od realistického po konceptuální využití prostoru kostela přitom tvoří pozoruhodný moment, který baví i po zhlédnutí série.
RECENZE: Zrádci. Pervitin, mafie a práskač, který má rád mámu
