Mikuláš Černák je jeden z nás, říká jeho filmový představitel Milan Ondrík

Bral jsem je jako jeden film, jako oblouk jednoho příběhu. Více než zachycená společensko-politická tragédie pro mě byla zásadnější ta rodinná. Myslím si, že samotný Mikuláš Černák to pociťoval stejně, ostatně mi to potvrdil. Nejtěžší pro něj bylo přiznat se ke zvěrstvům, která napáchal, před svými blízkými.

Měl jsem hlavně možnost potkat se přímo s Černákem, které jsem využil. Třikrát jsem s ním měl hodinovou schůzku ve věznici v Leopoldově. Nešel jsem ho tam okopírovat, ale poznat jako člověka. Zjistit, jestli je jeden z nás, nebo je psychopat. Potvrdila se mi první varianta.

Když jsem po našem setkání nasedl do auta, všiml jsem si, jak se mi na volantu třese ruka. Uvědomil jsem si, že takhle je to daleko děsivější, než kdyby byl psychopat. Pokud je zdravě uvažující člověk schopný takových hrůzných činů, může je udělat kdokoli.

Hledám je v každé postavě, kterou představuji. Na začátku jsem si v případě Černáka myslel, že mě s ním nemůže pojit nic. Nakonec jsem ale několik podobností našel. Jsou to dětství na venkově, křesťanská výchova, přísní rodiče, práce na statku, v domě, zkušenost s vesnickými rvačkami…

Naše cesty se ale v určitém momentě rozdělují. Jsem šťastný, že můj osud je jiný a že ten jeho můžu jen hrát a hovořit o něm.

V jeho touze po lepším životě. Šel jsem na školu, pracoval jsem, abych si vydělal peníze, prostě nešel zkratkou jako Černák. Myslím si ale, že ani on a jeho spolupracovníci si na počátku nepředstavovali, kam až své úsilí dotáhnou.

Nahrávaly jim k tomu okolnosti. Některým vrcholným politikům dokonce jejich aktivity vyhovovaly. Brali to tak, že čistí systém od albánských nebo ruských skupin, které se snažily ovládnout slovenské podniky.

Někteří lidé tvrdí, že devadesátá léta jsou na Slovensku uzavřena tím, že je Černák za mřížemi. Jenže devadesátky, to nebyl jenom Černák. Občas se mě někdo ptá, zda by měl být propuštěný. Odpovídám, že problémem není on, ale další zločinci, kteří dodnes nejsou odsouzeni.

Spolupracoval na scénáři, což bylo super. Dostali jsme se takříkajíc do jeho kuchyně. Na Slovensku se hodně řešilo, že půjde o filmy natočené čistě z jeho pohledu. Tak to ale není.

Scenárista Miro Šifra ověřil všechna fakta. Dlouho mu trvalo přesvědčit Černáka, aby ve filmu byly zahrnuty i věci, o nichž nerad mluví. A ty se do něj dostaly.

Myslím, že pro Černáka bylo nejobtížnější mluvit o kauze s hospodským (Miroslavem Vlčkem z Telgártu, který je od léta 1993 pohřešovaný, podle výpovědí byl svědkem Černákova hrdelního zločinu – pozn. red.)

Vnímám to nastejno. V divadle mám možnost vyzkoušet si různé charaktery. Stále se držím toho, že mé postavy nemají žádné mantinely. Vycházím z kořene slova herectví, což je hra. Pořád si hraju. Nemám rád pohodlné postavy, vybírám si naopak ty nepohodlné.

Také jsem jím byl, ale nedotáhl jsem to chválabohu moc daleko. Teď už bych měl po sportovní kariéře a pravděpodobně bych se živil jako trenér.

Herectví je pro muže skvělé v tom, že v něm může dozrávat do konce života. Nejzajímavější role většinou přicházejí až po padesátce. U hereček je to horší. Pokud už není mladá a obdivovaná, hned přeskočí do úlohy matky.

Vyučil jsem se uměleckým řezbářem. Řezbařina je má srdeční záležitost a podle mě také nejkrásnější české slovo. Věřím, že se k ní jednou vrátím. Mám doma dílnu, do které si chodím oddechnout.

Ano, byla má hlavní pedagožka spolu s Peterem Mankoveckým. Herectví se ale nedá naučit. Můžete pouze dostat návod, jak o konkrétní postavě přemýšlet.

Jeden večer jdete po červeném koberci a tleskají vám, další nedokážete správně přečíst jedinou větu ve scénáři. O tom jsem se sám přesvědčil.

Poslal jsem přihlášku na Vysokou školu výtvarných umění, ale nevzali mě. Šel jsem tedy na herectví. Už předtím jsem totiž recitoval a hrál v amatérském divadle. Byl jsem si jistý, že se po roce na výtvarná umění vrátím. Mezitím mě ale uchvátilo herectví, i když nebylo mým cílem. A já jsem u něj zůstal.

Ne, zabýval jsem se jím už dříve kvůli natáčení filmu Stínohra režiséra Petera Bebjaka. Tenkrát mě nadchl, hostoval jsem pak na pár zápasech. Začaly mi chodit nabídky na účast v boxerských reality show, které jsem nepřijal. Podle mě jsou postavené hlavně na tlachání.

Přijal jsem ale pozvánku do organizace Králi ulice, která je více o gentlemanství, přitom v ringu samotném je to tam tvrdší.