Martin Finger: Posunul jsem se do rolí dědečků

Kvůli roli ve Světýlkách vás postaršovali. Jak?

Přidali mi ještě šedin, dodali ty, které ještě nemám. Když jsem se pak viděl, říkal jsem si: ano, opravdu mě to postaršilo. Ale co se dá dělat, když jsem se už posunul do rolí dědečků, aspoň u Beaty Parkanové. Své udělalo i to, že jsem si nechal narůst delší fousy. Tam už se ale také nemusí moc přibarvovat.

Ve filmu hraje vaši vnučku skvělá Mia Bankó. Je o moc těžší stát před kamerou s malým dítětem než třeba s vaším kamarádem Ondřejem Sokolem?

Tohle je nebetyčný rozdíl. U Ondřeje Sokola jste zrovna zmínila někoho, s kým se herecky doplňujeme naprosto v pohodě. S Miou to ale také nebylo složité. Sice jsme spolu stáli před kamerou poprvé, ale nutno v té souvislosti zmínit fakt, že jsem jen valil bulvy, jaký má ve svém věku dar bezprostředně a dobře hrát.

Nebyla to ta dětská herečka, která se naučí nějaké intonace, text, a nevnímá svět kolem sebe. Opravdu jsem zíral, jak se s ní dá hrát. Mohli jsme něco i během záběru změnit, třeba kocour se nám samozřejmě hýbal jinak, než měl. Ona dokázala na vše ve své postavě zareagovat.

Režisérka Beata Parkanová se nijak netají tím, že po hercích chce, aby do slova a do písmene převedli do filmu její scénář. Jak se jí to dařilo u malé holčičky?

Mia se všechny repliky naučila. Ale ona zvládla, jak jsem říkal, i bezprostředně reagovat na situace, které s sebou natáčení přinášelo. U některých musela rovněž reagovat spontánně, což si Beata přála, a Mia to zvládala.

Vy s Beatou diskutujete nad scénářem?

Já si to u ní moc nedovolím. Její specifikum je právě ve větné skladbě scénáře, která se může někomu zdát podivná. Ona je podivná, co si budeme říkat. Ale je to její způsob vyjádření toho, co vyjádřit chce. Je to její rukopis. Zvyknul jsem si na to už u Slova. Musím se přiznat, že když mi to vyloženě ve scénáři drhne, tak jsem si sem tam slovíčko přehodil. Snad to nebude číst… Říkal jsem si, že buď si toho nevšimne, anebo to bude ještě lepší.

Všimla si vašeho zásahu?

Napomenutí jsem nikdy nedostal. Většinou jsem se vážně snažil scénář do písmene dodržet.

Pro Beatu Parkanovou jste kmenovým hercem. Premiéru Světýlek jste zažili na 58. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Tam jste také získal za její jiný film, Slovo (2022), cenu pro nejlepšího herce. Kdepak ji máte?

V takovém výklenku nad postelí… Jinak jsem rád, že je cena z Varů. Jezdím na festival rád. Od té doby, co ji mám, ještě radši.

Pojďme do Prahy. Zase k Beatě. V Činoherním klubu hrajete její hru Milá Evičko, milý Luďku. Vy jste v ní Luděk. Je rozdíl s ní spolupracovat na filmu a v divadle?

Ani ne. Divadelní hra je poskládána z dopisů jejích prarodičů a z deníku jejího dědečka z psychiatrické léčebny. Textově byla tak inscenace daná. Slovíčka si do ní přidáváme úplně minimálně. Všechno tedy jedeme doslovně. Dopisy, deník mají svou poetiku, své vyznění. Dlouho jsem se neučil nic tak obtížného.

Dělal jsem to dlouhé měsíce. Osvojoval jsem si dlouhé fláky dopisů. Nejtěžší bylo dodržet zase ten slovosled. Jsem zvyklý jako herec si vždycky nějak na jevišti poradit, jen tady jsem vážně chtěl být doslovný.

Jak dlouhé byly celkové přípravy hry?

Bavili jsme se o ní s Beatou před dvěma lety právě v Karlových Varech. Tehdy jsme ještě nevěděli, že dostaneme ceny za Slovo (Beata Parkanová získala cenu za režii – pozn. red.). Seděli jsme v parku. Povídali jsme si tam, co bude. A vidíte, už máme po premiéře divadelní hry.

Zmíním, že Beatina dědu jste hrál i ve Slovu. Jak dobře ho nyní znáte?

Vyprávěla mi o něm sama Beata, když jsem něco potřeboval vědět. Třeba šlo o situace, kdy stálo ve scénáři, že se nikdy nerozčílil. Ve Světýlkách totiž moje postava zvenčí vypadá velmi klidně, zbytečně se nepouští do konfliktů s babičkou, hraje ji Veronika Žilková.

Jenže tohle určitě není komplexní zachycení duše člověka. Uvnitř něj to mohlo leckdy bublat… V případě Slova jsem nastudovával ještě jeho kádrové posudky, které mi Beata dala. Dozvídal jsem se o něm tak střípky. Netroufnul bych si ale říci: znám ho.

Zpět do Činoherního klubu. Jste tam několik let uměleckým ředitelem. Četla jsem i glosu, že od té doby jste zesmutněl. Má pisatel pravdu?

Mě ta funkce spíš vyčerpává, než rozesmutňuje. To nezastírám. Ale kdyby mě to jen vyčerpávalo, dávno ji nedělám. Dějí se i věci, které jsou nabíjející. Počítám s tím. Chci naplnit určitou svou vizi. A jestli jsem se stal ještě smutnějším? To nevím.

No, teď jste mi přihrál otázku. Hrajete i v chystaném slovensko-českém filmu Nikdo mě nemá rád. Tam vás má někdo rád?

Tam mám hlavně malinkou roli. Měl jsem dva tři natáčecí dny. Navíc je těžké o všem mluvit, protože ten snímek (režie Petr Kazda, Tomáš Weinreb – pozn. red.) se točil v roce 2020. Což je pro mě hodně dávno. Musím se k němu znovu mentálně přiblížit. Prozradím, že hraju podplukovníka české armády, který je nadřízeným hlavního hrdiny, jenž si prožívá své drama.

Veselejší asi budete v jiném projektu, v Kouzlu derby režisérů Petra Kolečka a Vladimíra Skórky, je to tak?

Jak v čem. Hraju postavu vysloužilého ultras, skalního fanouška Sparty. Po průseru nemohl pět let na zápasy. Do kotle se dostává v den derby. Jenže se tam schyluje k dalšímu problému, podrobnosti bych raději neprozrazoval. Je o tom celý film. Těch postav v něm bude řada. Nebude chybět rozhodčí, hráči, další fanoušci. Diváci vše uvidí někdy za rok.

Jsme u derby. Sparta, nebo Slavia?

Švýcarsko… Já jsem to nikdy takhle postavené neměl. Jediný klub, kterému jsem kdy fandil, byl hokejový TJ Lokomotiva Šumperk. Ten byl „můj“, hrával jsem za něj. Pak sleduju sport na národní úrovni. Intenzivně jsem prožíval mimo jiné hokejové mistrovství v Praze. Po letech půstu jsem prožíval ohromnou, intenzivní radost.