Marek Lambora: Celý život prince hrát nebudu

Ne, mám pohádky rád. A velmi rád taky dabuju animáky. Vlastně vždycky, když podobná nabídka v dabingu přijde, chci ji dělat. Myslím si, že se hlasem dá hezky daná postava „malovat“.

Ačkoliv Pyšná princezna je v tomhle jiná. Každý z nás asi viděl originál. Snažili jsme se proto „obrázky“ co nejlíp oživit tak, abychom na něj důstojně navázali.

Záleží projekt od projektu, ale tady byla práce mnohem delší. Nejdříve jsme Pyšnou princeznu namlouvali na skici. Ty se nehýbaly…

Netrefovali. Vysvětlili nám, co si máme pod skicami představovat, jak vypadá ta a ta situace, kterou postavy právě procházejí. Potom se vše nahrálo, zvuky se poslaly pryč, zpracovaly. Do studia se pak vrátila podoba, kde se již postavy hýbaly. A my jsme dabing v lecčems dělali znovu… Celkově vše trvalo asi dva roky.

Pyšná princezna je pohádka. Je pro děti, rodiny. Měla by být hlasově dokonalá, takže to není moc.

U jiných projektů to tak dlouhé být nemusí, ale tady to bylo delší proto, že jsme byli u samotného zrodu. Je to, jak se říkává, kus od kusu. Stále ale platí, že dabuju rád. Můžete si se svou postavou hlasově hrát.

Soustředím se „jen“ na to, aby vše vypadalo nakonec přirozeně. U hraného filmu, seriálu do mé práce vstupují další věci: musím při hraní nějak vypadat, pohybuji se v reálném prostředí, musím často rychle reagovat na druhé… Musím při své práci uhlídat víc věcí.

Ne, právě proto, že jsem nechtěl kopírovat slavné „originály“. Dělávám to ostatně automaticky se všemi projekty, které už byly zfilmované, hrály se v divadlech…, mají nějaké své starší verze.

Samozřejmě jsem ale obě zmíněné pohádky kdysi viděl, jistou představu o nich tedy mám. Cosi ve mně z nich zůstalo.

V případě práce na Pyšné princezně jsem to měl však snazší v tom, že jsem Miroslavovi dával „pouze“ hlas. A ani Zlatovláska vlastně pro mě v tomhle směru nebyla složitá. Moje postava, Štěpán, Jiříkův nejlepší kamarád, je do ní od tvůrců přidaná.

Neměl jsem tak žádný „vzor“, předobraz, který by si diváci pamatovali, a mě by tak mohl mást. Navíc scénář Zlatovlásky, která jde v lednu do kin, původní verzi opravdu nekopíruje. Představí vám nový příběh.

Ve třech, ve čtyřech?

Dost jsem jich daboval, jak jsme se už bavili, mám podobné projekty rád. Ale že bych byl profesionální princ? Tak se nevidím. Podobné role ke mně přicházejí asi spíš s věkem.

Zapadám do nich, zapadám do určité představy jiných, jak mají princové vypadat. Navíc prince jsem hrál jen jednoho, akorát ve dvoudílné pohádce. Jsem si opravdu jistý, že celý život prince nebo tomu podobné postavy hrát nebudu. Snažím se si cíleně udržovat určitý pracovní balanc.

Se zvířaty jsem nikdy bohužel nemluvil, o to se stará ve Zlatovlásce Jiřík. Já na ně spíš po celou dobu koukám. Jízdu na koni ovládám, stejně jako šerm, obojí jsem v ní využil. Tyhle dovednosti jsem se jinak musel naučit již kvůli pohádce Princezna zakletá v čase. Plus jsem musel ovládnout tanec a etiketu, které rovněž k českým pohádkám patřívají.

Zatím jsem nabídku nedostal, kdyby přišla, projekt by mě zajímal. Tančím vážně rád.

(Dlouho přemýšlí – pozn. red.) Oslík ze Shreka. Měl bych jednoduchý, příjemný život, spousta věcí by mi nevadila. Nemusel bych nic řešit. Podobný postoj vůči světu, jako má Oslík, bych sem tam bral.

Chtěl bych umět zastavit čas.

Jsem, ovšem na instagramu zviditelňuju všechny své projekty, které stojí za to. Tahle pohádka k nim patří. Jde o velký výpravný příběh, jehož natáčení mě moc bavilo. Sedli jsme si během něj jak s Jiříkem (Tomáš Weber), tak s Jasmínou (J. Houf, Zlatovláska).

Skamarádili jsme se. Výjimečný byl také režisér, pan Pleasuremaker, tak říkáme Honzovi Těšitelovi. Navíc vím, jak je těžké v současnosti dostat lidi do kin. A Zlatovláska si zaslouží, aby ji diváci viděli na velkém plátně. Dejte jí šanci.

Ano, musím k tomu taky dodat, že právě Sicílie patřila k nejtěžším lokacím, kde jsme natáčeli. Každý si asi řekne, ti se měli, byli u moře, chvíli pracovali, pak se slunili… Omyl.

Podmínky pro práci byly dost nepřející. Ať už to bylo vedro, nedostatek stínu, anebo nutnost mít na sobě kompletní rytířské oblečení, být v plné polní. Tím si nestěžuju, jen to popisuju. Popasovali jsme se s tím – myslím si – všichni statečně. Navíc právě ty záběry, kde na nás šly občas mdloby, dodávají pohádce opravdovost. Hlavní hrdinové doputovali až na břehy moře, co je v české pohádce víc.

Živí, ale dokážu u všeho, co jste vyjmenovala, i relaxovat. Nedávno jsem například znovu dokoukal Peaky Blinders (Gangy z Birminghamu – pozn. red.). Mám rád Cilliana Murphyho a při natáčení Zlatovlásky jsme na tohle téma často žertovali.

Pak si rád pouštím seriál The Office (Kancl – pozn. red.) o nespokojených zaměstnancích jedné kancléře. Dejte si ho, je skvělý. Steve Carell je v něm vynikající. Ono se to nezdá, ale zahrát podobnou roli není lehké. I u koukání se tak mohu leccos naučit, co mohu poté ve své profesi zužitkovat.

Jestli mám něčeho občas plné zuby, tak je to světlo. Mám pocit, že v naší profesi je všude. V divadle, na natáčení, při focení, všude je člověk hodně nasvícený, což mi vadívá. Takže doma dost často úplně zhasínám. Případně mám zapálenou jenom svíčku.