Lukáš Vaculík a Šárka Krausová: Vyšehrad Dvje? Zlepší vám den

Šárka Krausová: Ano, měli jsme spolu i několik scén, viď?

Lukáš Vaculík: Ano.

Lukáš Vaculík: Já už u ní v kuchyni byl, mnohokrát.

Šárka Krausová: Jakub Štáfek (režisér i Lavi - pozn. red.) mi to připravil jako překvapení. Na jedné ze čtených zkoušek se mě zeptal, jestli vím, kdo bude hrát jednu z hlavních rolí.

Šárka Krausová: Ne, já jsem ani nemohla uvěřit tomu, že to bude strejda, že jim kývl.

Lukáš Vaculík: Já jsem tomu taky nevěřil… Stalo se to hlavně proto, že Vyšehrad dělají strašně milí lidé. Když došlo na rozhodování, věděl jsem, že mi nebude vadit s nimi trávit x natáčecích dnů.

Předtím než jsem souhlasil, jsem se taky podíval na jedničku, kde jsem Šárce viděl do „kuchyně“, aspoň trošku. Vyšehrad jedna mě bavil. Zjistil jsem, že máme s kluky podobný styl humoru, vyhovuje nám ten černý.

Lukáš Vaculík: Vůbec nevím, kolikátá jsem byl volba. Možná že jim to odmítlo deset lidí a pak byli rádi, že to vůbec někdo vzal. Ale to mi bylo úplně jedno.

Šárka Krausová: Já vůbec…

Lukáš Vaculík: … Šárka hraje dobře, teda ale hlavně rukama.

Šárka Krausová: … Já tomu vůbec nerozumím. Ale ty jsi sportovní fanoušek, ne?

Lukáš Vaculík: Ano, fandím Spartě.

Šárka Krausová: Ani nevím, co je offside, backside. Existuje to?

Lukáš Vaculík: No, s tím backsidem jsi mimo…

Šárka Krausová: Jenže já opravdu neumím kopnout do míče, obecně špatně mířím na věci.

Lukáš Vaculík: Jednou byla požádána, aby udělala čestný výkop, a když už se začalo stmívat a pořád se nemohla trefit do míče, řekli: Že by teda kopnul někdo jiný?

Šárka Krausová: Nesmíte mu všechno věřit… A mě do Vyšehradu kvůli fotbalu neobsadili.

Lukáš Vaculík: Omylem, trefili jsme ji v jednom záběru do hlavy, když pila kávu.

Šárka Krausová: Nevěřte mu. S míčem jsem se před kamerou nesetkala…

Lukáš Vaculík: Nekřičím, nenadávám. Ani v životě. Jsem poměrně klidný člověk. Ani za volantem se nějak moc nerozčiluju. Sice si zanadávám, ale hlas nezvyšuju. Bylo by to i zbytečné. Stejně by mě dotyční neslyšeli.

Šárka Krausová: Já ano, Lukáši. Vzpomínám si na to, jaks učil Lukáška (syna - pozn. red.) plavat. Jsi dobrý učitel, o tom nepochybuj.

Lukáš Vaculík: No, nevím. Když mi je cosi jasné, dost nechápu, proč jiným ne. Napadají mě situace z divadelních zkoušek. Tam se stává, že vy víte, o co jde, a vnímáte, že ten druhý je mimo. Říkáte si: do prd…, jak to, že nechápe, co máme hrát? Ale možná si to samé říká on o vás. Proto by mě nebavilo trénovat. Bál bych se, že bych tyhle situace stále řešil.

Šárka Krausová: Asi v Ulici… To jsem samozřejmě ještě netušila, že má režisérské ambice a jednou mi dá tuhle hezkou, excentrickou roli, Lucii Mizinovou.

Šárka Krausová: Jestli z ní máte tenhle pocit, tak ji hraju dobře. K tomu dodám, že než jsem se propracovala k filmu, existoval seriál. Kluci mě původně oslovili na něj. V procesu natáčení se moje postava měnila, přitvrzovala, dostávala víc prostoru. Až jsem koukala, kam se posouvám/e. Někdy jsem si říkala: Ty kráso, to je hustý. Ale už jsem v tom byla.

Šárka Krausová: Tohle máme společné, obě rády tančíme. A ta zmíněná choreografie? Na ni jsem se moc těšila. Jsem vždycky ráda, když se musím cokoli kvůli natáčení naučit. Tady jsem absolvovala i choreografické zkoušky. Jinde jsem se učila řídit loď… Jen tady nastal „zádrhel“.

Šárka Krausová: Jak jsem se strašně těšila, všichni jsme věděli, že je to důležitá scéna, hodně jsme se na ni připravovali, měli jsme mnoho zkoušek, nějak nám osud nepřál… Hele, Lukáši, já tě skoro nepustím ke slovu.

Lukáš Vaculík: Jsem na to zvyklý. Rád mlčím. Povídej dál.

Šárka Krausová: Já jsem před natáčením choreografie dostala střevní chřipku. Takže jsem točila ve stavu, kdy jsem už asi tři dny nejedla. Byla jsem jenom na coca-cole a na Kulíšku…

Lukáš Vaculík: A na záchodě.

Šárka Krausová: Minerální roztok pro kojence. Přišlo mi to až vtipné. U nejtěžších věcí si většinou říkáte, že se jich bojíte, ale dáte je, když budete v pohodě. No a já jsem byla ve fázi, že jsem byla ráda, že jsem přišla na plac a stála na nohou. Až jsem žasla, jak je tělo schopné dělat „zázraky“, v mém případě tančit. Vymáčkne ze sebe neuvěřitelnou energii.

Šárka Krausová: Mým hereckým snem je, asi to má tak každý herec, je být všestranná, zkrátka umět zahrát cokoli. A když před lety přišla nabídka z vinohradského, zaskočila mě. Byla bych blázen, kdybych ji nevzala. Navíc to byla Líza z Pygmalionu, snová role. Po ní mi nabídli angažmá.

Lukáš Vaculík: Ano, jezdívám s partou, s Divadelní společností Háta. Je plná bezvadných lidí, s nimiž mě baví být. Já to takhle v životě mám. Často mě zajímá víc to, s kým budu hrát, s kým budu trávit čas, než co budeme hrát.

Šárka Krausová: Ale máš za sebou hodně stálých angažmá, ne?

Lukáš Vaculík: Odbyl jsem si jich dost. Myslím si, že na začátku kariéry je dobré se obouchat. Vidím rád, že se vrací doba, kdy to mladí cítí podobně. Chtějí víc pochopit profesi, naučit se ji. Už nechtějí jenom hlavně točit, vydělávat peníze v seriálech. I když i to chápu, musejí se uživit. Ono se tím dá – kupodivu – (u)živit. Pokud nejste ve vinohradském.

Šárka Krausová: No, co na to říct…

Lukáš Vaculík: Neříkám to proto, abych útočil na vinohradské. V podobně velkých divadlech jsou ale platy vážně nízké. Na volné noze si vyděláte víc, většinou. Není to sice tak, že byste měl/a přehršle peněz, ale zároveň vás nic nenutí točit osm filmů za rok a čtyři seriály.

Šárka Krausová: Já umím zpívat. Ale jak je na tom Lukáš? To si poslechněte.

Lukáš Vaculík: Máti strašně chtěla, abych zpíval. Dokonce mně domluvila hodiny u vážené, vyhlášené paní profesorky. Tak jsem k ní přišel, začal zpívat, ona nechápala, co ze mě leze. Na konci hodiny jsem uslyšel větu: No vidíš, teď ti to začalo trochu znít. V tu chvíli se mi snad překrvila hlava nebo co, omdlel jsem.

Probral jsem se na zemi. Paní profesorka na mně klečela a řekla: Dělej, vstávej, ty jsi tady upadl jako špalek. Nějak jsem si spojil její předchozí chválu s tím, jak jsem sebou sekl, a došel k závěru, že když to dobré zpívání u mě obnáší to, že bych byl furt v bezvědomí, že to pro mě není.

Lukáš Vaculík: Ano, dokonce používala věty: Prosím tě, nezpívej. Což byl velký úspěch, že pochopila, že tady její ambice nenaplním.

Lukáš Vaculík: U přijímaček spíš hrozilo, že omdlí komise. Vzali mě, to bylo pro mě tehdy to hlavní. A co jsem zpíval? Bylo to cosi úplně triviálního. Možná Prší, prší, jen se leje? Jenže já jsem i tak v půlce zapomněl text…

Šárka Krausová: Asi jo, jenže já herectví milovala. Vyrůstala jsem mezi Sklepáky. Chodila se na ně dívat, obdivovala je. K tomu se přidalo mé vnitřní nadšení. Geny jsou geny, ale kdybych neměla tu obrovskou vnitřní touhu, zápal, nemohla bych dělat herectví. Nezůstala bych u něj.

Vidím to na dětech u nás na statku. Všechny vyrůstají mezi koňmi, ale už se přesně rýsuje, pro co má každé z nich vnitřní nadšení. A může je to táhnout i úplně jinam. Ostatně můj manžel, švagr jsou herci (Ondřej a Martin Krausovi - pozn. red.), přitom vyrostli na statku, kde pro herectví nebyl žádný předpoklad.

Lukáš Vaculík: Dodám k tomu, že zpočátku vůbec nevíte, co profese obnáší. Je to asi výhoda. V případě koní ten náraz přijde rozhodně dříve. Děcka na statku vidí/vědí, že ráno v pět hodin musí někdo vstát, jít do stáje se o ty koně postarat a že se kolem hodně naběhá. U herectví si všichni zpočátku myslí, že se stanou slavnými s prstem v nose… Já to měl zrovna tak.

Lukáš Vaculík: Ani ne. Začalo to o prázdninách, na naší chatě na Slapech. Bylo mi čtrnáct, když u nás točil Karel Kachyňa. Tuším, že to bylo drama Smrt mouchy s Janou Krausovou. Ten proces mě úplně fascinoval. Byl jsem se štábem nejdřív pár hodin, pak jsem s nimi strávil čtyři noci.

Kachyňa ke konci natáčení přišel za mojí mámou a řekl jí, že jí děkuje za trpělivost a taky to, že je vidět, že mě film baví. Poradil jí, abych se přihlásil do dramatického kroužku. Tak sem pak začal chodit do jednoho na Smíchov.

Lukáš Vaculík: Ne, chodil jsem jinam. V dramaťáku jsem ani neřekl, že tam jdu. Tam se to dozvěděli až po přijímačkách, načež mě paní učitelka donutila, abych jim přehrál to, co komisi.

Šárka Krausová: Ježišmarjá, to jsi vážně musel? Chudáku.

Lukáš Vaculík: To je úplně jiný svět. A v čem je teď a tehdy jiné? Hlavně v tom, že nyní jede vše rychle, tehdy byl (téměř) na vše čas. V současnosti vám technika umožňuje natočit neomezené množství materiálu, jenže i kvůli tomu točí skoro každý. Dříve byl materiál velmi drahý, muselo se přemýšlet nad tím, co točíte. Režiséři byli ve velké vážnosti. Třeba právě pan Kachyňa byl neuvěřitelná persona. Kdyby vám dal pokyn: Skoč z okna, ještě si řeknete: Jasně, skvělý nápad.

Šárka Krausová: Luky, zkoušeli jste hodně scény předtím, než jste dělali ostré klapky?

Lukáš Vaculík: Jasně. Při natáčení byl nejdražší materiál, na který se točilo, jak jsem říkal. Každý režisér ho měl přesně přidělený. I proto bylo vše domyšleno do detailů.

Lukáš Vaculík: Byly precizní. Bylo v zájmu všech, aby se scény nemusely točit víckrát. Počítalo se i s dalšími chybami typu: Záběr byl rozmazaný, někdo se přeřekl… Když se cokoli jelo čtyřikrát pětkrát, znamenalo to, že další scény musejí vyjít na první záběr. Mám pocit, že všichni byli daleko líp na práci připravení než nyní. A to zas mluvím obecně. Navíc u Kachyni to bylo ještě jiné v tom, že vystudoval fotografii.

Lukáš Vaculík: Film díky dokonalé paměti, vizualizaci „viděl“ v obrazech dříve, než ho udělal. Pamatuju si na to, jak stál u kamery, nedíval se do ní a řekl: Nech Lukášovi víc prostoru nad hlavou, tolik to neřež…

Podle postavení kamery a velikosti objektivu přesně věděl, co kamera asi „vidí“, aniž by se jí podíval. Byl výjimečný, stejně jako jeho filmy. Mám hodně rád film Lásky mezi kapkami deště (1979). Natáčel jsem ho v sedmnácti.

Lukáš Vaculík: To je další věc, která je jiná. Tehdy vznikal film za čtyřicet pětačtyřicet dnů. Takhle mohli v poslední době točit snad jen Jirka Mádl Vlny, pak Václav Marhoul Nabarvené ptáče. Zbylé projekty vzniknou klidně za patnáct dnů, což je masakr.

Lukáš Vaculík: Ano, dříve se postsynchrony dělaly kompletně na celý film. Ale ještě víc mě zprvu překvapilo, že trvalo týden, než se zkontrolovalo to, co se natočilo. Materiál se musel nejdříve vyvolat.

Lukáš Vaculík: Nic, nedalo se s tím už nic dělat. A jsme zase u té pečlivosti, profesionality, které se musely s natáčením skloubit. I atmosféra tam byla úplně jiná, což se odráželo vždy i v tom, kdo film dělal. Nedokážu si představit, že bych s panem Kachyňou na place nějak výrazně blbnul. No, zkusit bych to asi mohl, ale koukal by na mě jako na blbce. Tím neříkám, že nebyl vtipný. Naopak, smysl pro humor měl, jen jsem ho bral jako svého otce, měl jsem k němu velký respekt.

Šárka Krausová: Já podobné věci moc ráda poslouchám. Připadají mi jak z pohádky. Vím, že bych je chtěla zažít. Je to o hloubce naší práce, kterou zažíváte většinou v divadle. Máte čas na zkoušení, jsou generálky, premiéra, následně se představení hraje, čímž si sedá.

Lukáš Vaculík: Teď se vše točí na digitální kameru. Na nic není čas, denní program je tak našlapaný, že skoro nedýcháte. Mám pocit, že přichází doba, kdy některé herce přestane bavit točit. Už to leckdy není nic příjemného. Má to jenom negativa. Je to steeplechase. Pořád se cosi řeší. V klidu sednout se dá až na dotočné.

Šárka Krausová: Já už jsem na to zvyklá, protože dělám seriály. Je pravda, že se před natáčením moc nedozvíte, co si režisér myslí o vaší postavě, jak má vypadat, kam má směřovat…

Musíte si vše najít sám/sama. I proto jsme oba byli vděční za Vyšehrad, kde to měli Kuba a spol. nastavené poctivě. Věděli, co chtějí. Vložili do toho energii, úsilí, měli peníze. Byly tam ty zmíněné čtené zkoušky. Věděli jsme, co hrát. Hezky se o nás starali i mimo záběry, což také není samozřejmost.

Lukáš Vaculík: Ani nevím. Ani zdaleka všechny natáčecí dny. Zrychluje se všechno, předpokládám, že tenhle projekt nebyl výjimka.

Šárka Krausová: Pamatuju dobu, kdy jsme točili díl dvanáct čtrnáct dnů. Teď deset, osm…

Šárka Krausová: Všechny. Jsem občas až překvapená, jak široké obecenstvo i generačně si projekt našel. Říkají mi, jak jim pokaždé zlepší náladu, že milují jeho černý humor na hraně.

Vzpomínám si, jak jsem na premiéru jedničky pozvala maminku. Ona si to vydobyla, ač jsem ji varovala, že z některých scén nemusí být nadšená. A stejně byla. Říkala, že to je moc vtipné a že jsem se jí líbila… Tak přijde i na dvojku.

Lukáš Vaculík: Pozval bych každého, kdo si bude chtít ten den filmem zlepšit náladu.

Šárka Krausová: Já jo.

Lukáš Vaculík: Myslím, že trojka se bude chystat až podle toho, jak dopadne v kinech dvojka. Pokud u diváků zaboduje, trojka je logická.