Lidé se v Národním divadle rozloučili s Janou Hlaváčovou

Poslední rozloučení pořádalo ND společně s Divadlem na Vinohradech. Právě na těchto scénách herečka působila více než 45 let.

Divadlo bylo zaplněné do posledního místa. Na plátně nad jevištěm, kde byla umístěna rakev, mohli lidé sledovat záběry z divadelních rolí Jany Hlaváčové.

Rozloučit se s ní přišli například prezident Petr Pavel s manželkou, herečky Jiřina Bohdalová, Dagmar Havlová, Jana Boušková, herci František Němec, Ivan Trojan a Tomáš Töpfer a režisér Jiří Strach.

„S láskou – to byla první slova, co mne napadla, když jsem se dozvěděl, že nás opustila,“ řekl Ivan Trojan, který vystoupil jako první řečník. „Tak na ni bude vzpomínat rodina, přátelé, diváci a také my studenti DAMU a že je nás opravdu hodně,“ dodal. Slovo po něm si vzal ředitel Národního divadla Jan Burian, který uvedl, že Jana Hlaváčová byla „představitelkou toho nejlepšího z moderního herectví. Její postavy byly dojemné, protože se podobně jako její tvůrkyně samy nad sebou nedojímaly.“

„Pro nás, co jsme v polovině sedmdesátých let nastoupili do Národního divadla, byla Jana bez přehánění modla, idol, něco jako bohyně,“ řekla herečka Taťjana Medvecká.

„Skláním se před tebou v hluboké úctě a obdivu,“ uvedla herečka Emília Vášáryová. „Kralovala jsi na jevišti, před kamerami, ve filmech i na televizních obrazovkách. Vidím tvoje horoucí vášnivé srdce, která si nám pokládala na dlani,“ dodala. Herec Petr Kostka se své kolegyni poklonil recitací veršů Jaroslava Seiferta.

Na závěr rozloučení zazněla česká státní hymna, poté zaplněné divadlo naposledy vzdalo Janě Hlaváčové hold dlouhotrvajícím potleskem. Potlesk pak doprovázel také rakev před divadlem.

Divadelní a filmová herečka a pedagožka Jana Hlaváčová zemřela ve věku 85 let v Praze. Po léta patřila ke stěžejním osobnostem činohry ND.

V posledních letech se potýkala s Parkinsonovou chorobou a žila v ústraní rodinného domu v Modřanech, kde strávila mnoho šťastných let po boku svého manžela, herce Luďka Munzara, který zemřel v roce 2019. Jeho odchod se na jejím zdravotním stavu výrazně podepsal.

Jejího hereckého odkazu si váží několik generací herců, z nichž některé coby pedagožka herectví na pražské DAMU sama vychovala.

Její přínos pro Národní divadlo zhodnotil ředitel ND Jan Burian: „Jana Hlaváčová byla v Národním divadle první herečkou a rozhodující osobností v inscenacích několika generací vynikajících tvůrců. Je nezapomenutelnou součástí dějin českého divadla i statečným člověkem naší společnosti.“

Herečka se narodila 26. března 1938 v rodině ministerského úředníka a nadšeného ochotníka, po jehož boku stála už v dětském věku na divadelním jevišti.

Po maturitě na gymnáziu vystudovala v letech 1956 – 60 herectví na pražské DAMU. První profesionální zkušenosti sbírala pět let na jevišti plzeňského Divadla J. K. Tyla, stejně jako o mnoho let později i její dcera Barbora Munzarová.

Od roku 1965 se stala členkou činohry pražského Národního divadla, kde působila celé čtvrt století. Její první velkou rolí byla hned v první sezoně Maggie v Millerově hře Po pádu. Uplatňovala se v širokém spektru postav.

Od prvních rolí milovnic a lyrických dívčích rolí upoutávala diváky svou ženskou krásou, elegancí, temperamentem, ale i srdečností a procítěností svého projevu. Bylo jí blízké civilní psychologické herectví i umění jevištního patosu. Dokázala zahrát uvěřitelně současné ženy i velké tragické hrdinky.

Nezapomenutelné bylo její ztvárnění Hippodamie ve scénickém melodramu Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha, Raněvské v Čechovově Višňovém sadu, Emílie Marty v Čapkově Věci Makropulos anebo Eleonory ve hře Lev v zimě po boku a v režii Luďka Munzara.

Své nejlepší výkony podávala v režiích Miroslava Macháčka - jako královna Gertruda v Hamletovi, Markýtka v Našich furiantech, Gasparina v Goldoniho náměstíčku či Magdalena Marie v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk.

Z Národního divadla odešla v roce 1990 spolu s dalšími herci poté, kdy se divadlo začalo ubírat jinými cestami, než které vyhovovaly její představě o první domácí scéně.

Od roku 1992 našla druhý herecký domov v Divadle na Vinohradech, kde působila až do svého odchodu do ústraní ze zdravotních důvodů.

Ztvárnila zde řadu krásných postav, například Jeannette Burmeisterovou v muzikálu Donaha!, Hanu Kennedyovou v inscenaci Marie Stuartovna, sedmdesátiletou Albertinu v inscenaci Albertina, Mag Folanovou v Krásce z Leenane či Emmu Cristano v inscenaci Famílie. Naposledy na vinohradském jevišti vystoupila v roce 2014 v inscenaci Cowardovy hry To byla moje písnička.

I vstup Jany Hlaváčové na filmové plátno byl nepřehlédnutelný. Dívčí půvab a smysl pro humor propůjčila v roce 1959 ještě jako studentka DAMU postavě Mefistofely ve filmu režiséra Zdeňka Podskalského Kam čert nemůže.

Roli ďábelsky svůdné průvodkyně zvládla suverénně po boku zkušeného Miroslava Horníčka.

V dalších letech se objevila v rolích dívek, které hledají své místo v životě, ve filmech Všude žijí lidé, Noční host, Prosím, nebudit, Královský omyl. V 70. letech se před filmovou kamerou několikrát setkala i s manželem Luďkem Munzarem – mimo jiné ve snímcích Na konci světa, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, v pohádce Třetí princ či v životopisném filmu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou.

V osmdesátých letech využíval film zejména její komediální talent, do srdcí diváků se zapsala zejména jako energická a upovídaná zdravotní sestra Tonička z trilogie o básnících režiséra Dušana Kleina.

Velký prostor jejímu psychologickému herectví se smyslem pro detail poskytla intimita televizní obrazovky. Vynikající byla v inscenacích Ikarův pád a Tažní ptáci po boku Vladimíra Menšíka, komediální talent zúročila spolu s Dagmar Havlovou v postavách čarodějek v sérii Ohnivé ženy, mimořádně prožitou postavu domovnice Anděly Hrachové vytvořila v herecky silně obsazeném seriálu Byl jednou jeden dům v režii Františka Filipa.

Zahrála si i v televizních Bakalářích, Chalupářích a dalších seriálech. Před kamerou se Hlaváčová naposledy objevila v roce 2011 v psychologickém dramatu Petera Krištúfka Viditelný svět. Svůj krásný altový hlas uplatnila mnohokrát i v dabingu a rozhlase.

Jana Hlaváčová získala během své herecké kariéry řadu ocenění, byla zasloužilou i národní umělkyní, v roce 1996 dostala svou první Cenu Thálie za postavu Agnes ve hře Edwarda Albeeho Křehká rovnováha a v roce 2012 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. Obdržela i dvě Ceny Františka Filipovského za dabing. Jejím největším oceněním však byla láska a obdiv, kterou jí projevovali diváci celý život. A nejen diváci, ale i její herečtí kolegové.