Král von Trier kráčí k nám

Je málo filmařů, jejichž novinky vzbuzují taková očekávání jako ty od Larse von Triera. Provokatér, enfant terrible evropského filmu, který se sám přiznává k choré mysli, dokáže za kamerou neuvěřitelné věci a říká, že tvorba je jeho jediná účinná terapie.

Už jako kluk trpěl fobiemi a chronickou úzkostí, tvrdí, že nikdy nezažil pocit bezpečí a jasně daných mezí. Přebujelá fantazie a psychické potíže vedly k tomu, že musel dokonce odejít předčasně ze školy. Podstoupil řadu psychologických testů, ani z nich však nebylo zcela zřejmé, jestli je génius nebo blázen. O jeho mimořádném talentu ale nepochyboval nikdo.

Chtěl se dostat na výtvarnou akademii, na žurnalistiku i na divadelní režii, ale nikde neměli pro jeho arogantní suverenitu pochopení, v polovině sedmdesátých let začal dokonce používat přídomek „von“… Nakonec ho přijali na filmovou vědu, odkud se mu podařilo přejít na studium režie na dánské filmové škole. Tam formoval svůj originální rukopis.

Jeho celovečerní hraný debut Prvek zločinu (1984) měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes, a festival si nervózního, arogantního provokatéra zamiloval. Přijetím jeho dalších novinek se mu pak staral o publicitu, on zase přesně o takový rozruch, jaký prestižní filmová událost potřebuje. Festival uvedl jedenáct jeho filmů, z toho deset v hlavní soutěži.

V roce 1995 byl Trier iniciátorem manifestu Dogma 95: s několika kolegy sepsali slib filmařské čistoty, v němž se zavázali točit filmy pouze v reálných lokacích, ruční kamerou, bez postsynchronů, hudby, umělého osvětlení. A není náhoda, že právě od té doby se datuje oživení zájmu o skandinávskou kinematografii.

V roce 1996 přivezl Lars von Trier do Cannes film Prolomit vlny s Emily Watsonovou a Stellanem Skarsgardem, byl z toho poprask – a Velká cena. Mystický příběh manželství hluboce věřící dívky Bess a úrazem s trvalými následky stiženého Jana, který vypovídá o síle víry, míře sebeobětování i o poutu lásky, dojímal diváky i kritiky.

O dva roky později uvedl Trier film Idioti o partě lidí, kteří si na veřejnosti hrají na mentálně zaostalé. Jde o svého druhu sociologicko-psychologický experiment, jehož aktéři si jím léčí nejrůznější rány – stejně jako režisér sám. Mimochodem už v Idiotech se objevil explicitní sex, ale nebyl tematizován tolik jako později v Nymfomance.

V roce 2000 přivezl ve svém autě s přívěsem (do letadla ani do vlaku nikdy nevkročil) do Cannes Tanec v temnotách a okamžitě rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory – bezuzdného nadšení a téměř hysterického odmítnutí.

Festival se tetelil blahem, protože přesně to má rád, a porota vedená v tom roce Lucem Bessonem udělila srdceryvnému muzikálu se zpěvačkou Björk v hlavní roli Zlatou palmu.

Mnozí filmu vytýkali, že Trier točí o Americe, aniž ji kdy navštívil, na což on zareagoval po svém: ohlásil „americkou trilogii“ a o tři roky později představil světu Dogville, který zabouřil hlavně jako formální experiment.

Jakkoli Skalisté hory, kde se příběh krásky Grace odehrává, slibují výpravnou podívanou, režisér se s herci zavřel do ateliéru, kde na podlahu křídou nakreslil půdorys městečka, napsal názvy ulic, narýsoval domy. Herci pantomimicky otevírají a zavírají neexistující dveře, téměř jedinými rekvizitami jsou židle, stoly, postele, auta.

Na tomto „dětském dopravním hřišti“ se odehrává drama rozdělené do prologu a devíti kapitol, které uvádí hlas vypravěče. Hlavní váha tedy spočívá na Trierově obdivuhodně filmové režii a na hereckých výkonech, jimž dominuje skvělá Nicole Kidmanová v roli Grace.

Dva roky po Dogvillu následoval film Manderlay, který je obsahově i formálně pokračováním Dogvillu, tentokrát je zaměřený především na rasismus.

„To, že jsem nikdy nevstoupil na americkou půdu, přece nic neznamená. Jsem z malé země a můj život je Amerikou nejméně z šedesáti procent ovlivněn,“ reagoval Trier na tradiční poznámku.

„Nemyslím, že jsem antiamerický, vždyť být proti jakémukoli národu jako celku je naprosto stupidní. Jsem ale velmi proti rasismu a můj film je komedie – moralita na toto téma,“ řekl režisér, který svou hrdinku „poslal“ do 30. let minulého století v městečku v Alabamě.

Následující Antikrist je o manželském páru, který se pokouší vypořádat se smrtí dítěte. Byl terapií na těžké deprese, které Triera dohnaly až k hospitalizaci. Ve vizuálně opulentním filmu se tak koncentruje obrovská bolest, která se k divákům dostává mimo jiné prostřednictvím scén mrzačení pohlavních orgánů.

Následovaly vášnivé reakce, zhnusení i nadšení. A Trier vypadal, že má na chvíli klid. O kontroverze mu šlo vždycky, protože „jsou-li názory protichůdné, je svět v rovnováze“.

Melancholii pak provázel docela jiný skandál. Trier se na tiskovce v Cannes rozhovořil na téma hudby Richarda Wagnera, kterou v Melancholii použil, od ní se podivným přemetem dostal od romantismu k estetice třetí říše a k prohlášení, že „Hitlerovi vlastně rozumí“.

Řekl, že dlouho žil v přesvědčení, že je Žid, až matka mu na smrtelné posteli svěřila pravdu o jeho německém původu. „O. k., jsem nacista,“ zakončil. A i když z jeho nervózního smíchu bylo patrné, že si uvědomuje, že právě „vyrábí“ skandál, sám sebe zabrzdit nedokázal.

Melancholie je krásná, vizuálně opojná a vlastně křehká. Sice tu opět hraje hlavní roli zkáza, tentokrát celého světa, ale film se líbil všem. Rovnováha byla narušena. A vedení festivalu Trierovi vzkázalo, ať jede domů.

Nicméně Melancholie festival vyhrála, pro Zlatou palmu šla Kirsten Dunstová, a Trier si asi poprvé v životě nasypal popel na hlavu. Omluvil se, odjel, ale z Dánska pak vzkázal, že je na označení persona non grata velmi hrdý.

Nymfomanka I ani II s Charlotte Gainsbourgovou v hlavní roli ženy sužované nymfomanií se tedy v Cannes nehrála, ale festival nakonec Trierovi odpustil, a jeho zatím poslední film, sebereflexivní psychothriller o masovém vrahovi Jack staví dům uvedl mimo soutěž.

Všechny zmíněné filmy (s výjimkou Prvku zločinu) uvidí diváci nejdřív v pražském Aeru (od 11. listopadu) a v dalších kinech po celé republice od 20. listopadu. Na VOD platformě Kviff.tv je pak najdou od 10. prosince.