Kostýmní výtvarník Andrea Cavalletto: Cena šlechtického oděvu? Za tuhle částku dnes koupíte malý byt

Móda je neustálý pokus zajít prostřednictvím oblečení dál, než je přítomnost, s představou toho, co si lidé mohou přát zítra.

Když jsem se seznámil s Petrem Václavem a jeho prací, ihned jsem pochopil, o jak významný projekt se jedná. Jeho pečlivá příprava, nadšení, inteligence a schopnost vnímat krásu, byl jasný podnět k tomu, abych nabídku přijal.

Nikdy jsem Petra nevnímal jako na režiséra z „jiné země“, ale jako kulturního a schopného člověka, světoobčana. Připadá mi, že už fakt, že jsme oba Evropané, vytváří mezi námi vztah, v němž nacházíme společnou řeč, i když s různými odstíny, a to je jedině obohacující.

Zajímají mě všechny okamžiky historie, zvědavost je základní ingrediencí mé práce. 18. století jsem znal, protože jsem se mu věnoval už během studií, a nikdy mě nepřestane fascinovat.

Zprávy, které o životě v 18. století máme, pocházejí z dokumentů různého druhu. Je možné věřit, že hygiena nebyla dostupná pro všechny stejným způsobem, ale hygiena a estetika nejsou dvě věci, které by na sobě vzájemně závisely.

Vyrůstat v Benátkách znamená být obklopen krásou a tato potřeba mě provází dodnes. Měl jsem to štěstí, že jsem krásu v sobě mohl rozvíjet, a to díky velkým mistrům, které jsem potkal. Ať už to bylo na Akademii výtvarných umění v Benátkách, tak potom v Římě, kde jsem navštěvoval Národní filmovou školu a kde jsem potkal Piera Tosiho (kostýmního návrháře Viscontiho, De Siky, Felliniho), který byl světlem mého pracovního života.

Je to tradice, která má svůj původ v práci řemeslníků, tradice malých dílen a mnoha dalších firem, které Itálie, díky své historii, vždy měla, a dnes, v době technologické, je velmi obtížné udržovat tuto vysokou řemeslnou úroveň při životě. Itálie má stále ještě veškeré kapacity k tomu, aby to dělala na nejvyšší úrovni, ale náklady jsou velmi vysoké, a ne všichni si to mohou dovolit.

Kostýmy pro Il Boemo byly vybírány ze široké nabídky starobylých krejčovských dílen v Římě, jako jsou například Costumi d’Arte Peruzzi a Annamode. Nové kostýmy šité pro představitele hlavních rolí byly vyrobeny novější krejčovskou dílnou „Il Costume“, která však má za sebou už víc než pětadvacet let činnosti a dokázala propojit tradici a inovaci.

V Itálii najdete velké krejčovské dílny s velmi zásobenými sklady, které pracují s největšími produkcemi, místními i mezinárodními, kde si můžete vybrat vysoce kvalitní kostýmy a upravit je podle potřeb projektu, který se realizuje.

Zpracování kostýmu tohoto typu je dlouhá práce i dnes, kdy nám pomáhají technologie. I tak bylo k vytvoření každého zapotřebí čtyři týdny práce přibližně pěti lidí. V 18. století byly potřeba 2 až 3 dny práce jen na výrobu 40 cm tkaniny, a na jeden takový oděv bylo zapotřebí alespoň 5 až 6 metrů.

Navíc, všechno se šilo ručně, tak si to spočítejte. Ceny takových šlechtických oděvů byly téměř neúnosně vysoké, stejnou částku dnes potřebujete na koupi malého bytu.

Látky jsou zásadní, i jejich vykreslení kamerou. S kameramanem jsme dělali zkoušky, abychom pochopili, jak látky vypadají při nasvícení. Musím připustit, že někdy mohou i levnější tkaniny vypadat velmi efektně, nicméně levnější stále vůbec neznamená levné.

Vojenské kostýmy mě zajímají, ale u nich při navrhování panují přísná pravidla, stejně jako u náboženských oděvů. Já se velmi často spoléhám na vojenské poradce a historiky, kteří mi pomáhají. U filmu Il Boemo byl poradcem Remo Buosi, se kterým mě už mnoho let pojí úcta a přátelství.

Půjčené kostýmy se vrací do skladů již zmíněných krejčovských dílen, ty nově vytvořené pro hlavní postavy jsou běžně archivovány do doby, než je film uveden, nepoužívají se pro další projekty, ale slouží jako reference.

Role líčení a účesů je ve filmu zásadní, jsou tváří herců ještě dřív, než ji dotvoří kostým. S Andreou McDonald jsme sdíleli spoustu badatelského materiálu, především obrazy a výkresy, abychom dokázali najít tu správnou tvář každé postavy.

Kostýmy jsou především šaty a šaty svojí povahou slouží k tomu, aby komunikovaly, kdo my sami jsme ve vztahu ke společnosti, v níž žijeme. Ve srovnání s dnešní dobou byla v 18. století pravidla tohoto druhu komunikace spojená s kodexy, od nichž nebylo dovoleno se odchýlit. Osobnost muže nebo ženy se dala uhodnout podle méně zřejmých detailů používaných v rámci pevně daného kánonu. Dá se říct, že psychologie zápasila s ideální „metaforou“, kterou pravidla ukládala.

Na to byste se museli zeptat především herců. Já myslím, že je to první krok k tomu, aby byli „někým jiným“, a tudíž první krok k tomu, aby se do postavy převtělili.

Určitě máte hodně zkušeností s reakcemi herců, když si kostým oblečou poprvé. V případě Il Boema to pro řadu z nich byla zcela nová zkušenost, mít na sobě oděv z 18. století, a prý to byl pro některé mimořádný okamžik, proč?

Obléct si šaty z jiné doby, než je ta naše, umožňuje hercům pochopit, k jakým pohybům bylo tělo nuceno a jaké pro něj nebyly možné. Už samotné držení těla v takovém kostýmu je jiné a od současnosti vzdálené. Věřím, že je to zkušenost, která, je-li správným způsobem využita, může herci v jeho práci hodně pomoct.

Právě jsem dokončil natáčení filmu zasazeného do 30. let 20. století a krása mé práce je v tom, že jsem stále ve „stroji času“, jak procházím neustále různými stoletími. Někdy člověk potřebuje i film ze současnosti, aby se konfrontoval s realitou.

V historických filmech jsou pravidla oblékání jasně daná a jsou spojena se studiemi, které již provedli jiní. U filmů ze současnosti je oblečení to, čím žijeme právě dnes, nedokážeme to vidět s odstupem několika historických epoch, a je proto obtížnější najít rovnováhu. Ale jsem zvídavý člověk a snažit se prostřednictvím módy vytušit změny ve společnosti mi připadá jako úžasná výzva.

Ne, nemám žádné období, které by mě oslovovalo víc než jiné. A ohledně režisérů, sním vždy o tom, že budu pracovat s lidmi, kteří mi předají energii a chuť zamilovat se do projektu.

Ne. I když se jedná o svět, který mě fascinuje, móda se v něm konfrontuje s myšlenkou vytvoření ideálu ženy nebo muže, kteří jsou spotřebiteli. Cílem je ovlivňovat vkus a vůli zákazníků nakoupit. Kostým oproti tomu musí především zajistit, aby postavy a duše byly uvěřitelné a „živé“, tedy aby bylo možné věřit v jejich opravdovost, v opravdovost jejich životních prožitků a jejich jedinečného příběhu.