Článek
Netradiční mladý pár hrají Petra Bučková a Jan Plouhar. Společně se stěhují na venkov, kde chtějí žít podle svých představ, chtějí tam i vychovávat své vymodlené dítě.
Kde jsou hranice?
Pojmenují ho tak, jak to cítí: Jitřní záře. A právě jméno, a nejen to, vyvolává opakovaně spory se sousedy, nakonec i s úřady, které nařídí odebrání jejich osmiměsíční dcery.
Mají rodiče právo pojmenovat dítě, jak chtějí? Co je vlastně (ne)normální? Kde začíná a končí svoboda jedince rozhodovat o tom, jaký život a podle jakých pravidel povede? A potřebuje dítě opravdu k životu kartičku pojišťovny, rodný list, očkování...?
„V našem příběhu není černá a bílá, hrajeme s Janem Plouharem milující pár, který není snadné mít za sousedy. O žádné z postav, které v Jitřní záři vystupují, se nedá říct, že má pravdu. Všichni mají totiž tu svoji. Je to velmi silný příběh několika lidí,“ zmíní Petra Bučková.
Inspirace Půlnoční bouří
Kreativní producentka Voyo Lenka Szántó k tomu dodává: „Jitřní záře je prostě o lidech, kteří se rozhodli opustit systém a žít v souladu s přírodou. A náš příběh je o tom, co se stane pak, jestli to jde, jestli je to udržitelné rozhodnutí a kam až to může vést.“
Autoři se netají tím, že se inspirovali skutečným příběhem, skutečnými osudy. Podobný se v Česku udál v Šimanově, v souvislosti s narozením dívky, jíž chtěli rodiče dát v létě 2001 jméno Půlnoční bouře.
„Normální“ jméno pro ni odmítali, navíc často cestovali, což vedlo úřady ke kontroverznímu odebrání dítěte, plně kojeného, z rodiny.
Dívka, nyní už mladá žena, dostala nakonec jméno Eliška Gaia. Od rodičů v patnácti letech odešla do Klokánku, protože chtěla žít vlastní život, mimo jiné studovat, normálně chodit do školy.