Jiří Mádl: Vlny? Chci, aby na ně šli i mladí diváci. Nedělám Wikipedii

Článek

Setkáváme se nedaleko Chocerad. Natáčení je lehce za polovinou. Právě sleduju scénu, během níž si hlavní hrdinové vyjeli na chatu, opékají buřty.

V jakém období se právě nacházíme?

Pohybujeme se v době rozjetého Pražského jara (5. 1. 1968 – 21. 8. 1968). Film točíme na přeskáčku.

Co vím, jde o natáčecí den 28. z celkových 52, možná 53. To je nezvykle dost času na český film.

Myslíte? Já si spíš myslím, že je chyba v tom, že jsme si zvykli dělat filmy třeba za dvacet dní, mluvím o počtu natáčecích dnů. Přitom, když jsem já u filmu začínal, dělaly se devadesátiminutové, obyčejné komedie ze současnosti 42 dní. Samotáři Davida Ondříčka jich měli dokonce 60. Film Obsluhoval jsem anglického krále se točil 65 dní…

Nezdá se mi tedy, že přes 50 dnů na dobový film, jakou jsou Vlny, je moc. Podobná tvrzení odmítám (smích). Mám dokonce pocit, že bych ještě třeba deset natáčecích dnů navíc k těm, co mám, potřeboval. V zahraničí by podobný projekt na šedesáti dnech byl… Já se snažím, aby nebyl podzáběrovaný.

Jako režisér jste, jak říkají jiní, velmi dobře připraven. Nosíte si film v hlavě ještě před tím, než padne první klapka. Jak dlouho s vámi Vlny jsou?

Hodně dlouho. O téma jsem se začal zajímat v roce 2009, kdy jsem si k němu začal sbírat informace, a když jsem zjistil, že mě stále nepouští, pokračoval jsem v hledání podrobností. První body možného filmu pak vznikaly někdy v letech 2012, 2013, kdy jsem ho začal psát. A někdy v roce 2014 vznikla první verze scénáře Vln.

Plánoval jste někdy během příprav, že by šel snímek do kin letos? U příležitosti stého výročí založení Československého, dnes Českého rozhlasu?

Přáli jsme si to, jenže u podobných projektů nikdy předem nevíte, jak dopadnou, jak rychle na ně seženete peníze. Netušíte, zda se vám to podaří za rok, za pět nebo za osm let. Takže ano, ideální, pohádková varianta pro Vlny byla uvést je do kin letos, stihnout tím stoleté výročí rozhlasu. Ale hezké je i to, že jsme letos začali točit.

Podobné dobové téma vyžaduje rešerše, jistou historickou přesnost. Kde jste k filmu hledal ty nejlepší zdroje, prameny?

Šel jsem přímo do rozhlasu. Tam jsem jim řekl o svém záměru, co chci točit a proč. Byli u toho třeba Filip Rožánek, Eva Ješutová… Ti mi poskytli úplně základní informace. Doporučili mi taky literaturu, která je k dostání, pak tu, která není běžně k dostání, následně nějaké spisy. Zamířil jsem do zvukového archívu…

+10

Nejzásadnější ale určitě bylo, když jsem dostal kontakty na redaktory, o nichž Vlny vyprávějí. Jezdil jsem za nimi a ptal jsem se na to, co mě zajímalo…

Myslím si, že nejvíc děj mého filmu stojí na výpovědích Věry Šťovíčkové (Věra Šťovíčková-Heroldová, 1930–2015) a asi pana Petránka (Jan Petránek, 1931–2018). Ti ostatní mi víceméně některé zásadní věci potvrzovali, případně mi na ně dávali trošku jiný pohled.

Odmítl vás někdo z pamětníků?

Myslím, že ne. Na druhou stranu musím říci, že část rozhlasových legend z roku 1968 už v době, kdy jsem projekt začal realizovat, nežila. A taky musím dodat, že jsem některé vůbec neoslovil. Určitě budou ve Vlnách chybět i velmi známá jména. I v rozhlase se totiž lidé střídali, měnili.

Vím proto jistě, že jsem všechny rozhodně neoslovil. V momentě, kdy jsem měl dost materiálů na svůj příběh, pro svou postavu, začal jsem ho/ji psát. A jelikož Vlny nejsou dokument, měl jsem při psaní volné ruce, vyprávění pamětníků jsem si různě upravil. Ze dvou postav jsem mimo jiné udělal jednu, jinou postavu jsem si úplně vymyslel.

Na chvíli odskočíme v hovoru jinam. Za pár dnů začíná karlovarský filmový festival. Budete tam?

Já, anebo Vlny?

Vy. Vím, že tam jezdíte pravidelně.

Ano, budu. Jezdím na festival rád. Svůj pobyt taky spojím s rozhlasem. Tradičně chodím do vysílání, na rozhovor, do jejich vozu, který stojí na tamní kolonádě. Letos se téma nabízí. Oni slaví stovku, já točím Vlny. Spojení je logické.

A jsme zase u nich, u rádia. Scény svého nového snímku jste točil i v budově rozhlasu v pražské Vinohradské ulici. Pustili vás všude?

Pustili, jenže těch prostor, které můžeme filmařsky pro náš film použít, už moc není. Budova se od konce 60. let hodně, hodně změnila, s čímž jsme předem počítali… Ještě k rozhlasu musím dodat, že ta podpora pro Vlny z jeho strany je obrovská. To, že nám lidi z něj věřili, věří, že se do projektu takhle zamilovali, bylo a je zásadní. Díky tomu dostal zelenou.

A není snímků o roku 1968, ač se to letos nabízí, už dost? Nedávno měl v kinech premiéru Muž, který stál v cestě. Na Mezinárodní filmový festival jede dokument Všichni lidé budou bratři o Alexandru Dubčekovi…

V našem případě je to skutečně náhoda. Klidně bych Vlny točil už v tom roce 2016. Ovšem nešlo to. Takže jsme se my, tvůrci – jak to vypadá – nějak tematicky sešli. Ostatně to se stává. Mám pocit, že je to o nějakých energiích, které jsou kolem nás a různě se potkávají, někam nás vedou.

A na koho jsou ty vaše energie zaměřeny? Pro koho Vlny točíte?

Pro všechny, kdo je chtějí vidět. Mým cílem je, aby na ně šli i mladí diváci. Ti, co se o událostech kolem roku 1968 teprve učí. Chci, aby jim porozuměli, aby líp chápali kontext věcí, co bylo před a co potom. Zároveň nechci, aby Vlny byly „Wikipedií“. Chci udělat divácký film, možný divácký hit, v němž bude tempo, dynamika, silné lidské osudy uprostřed velkých dějin.