Jasmína Houf: Mám ráda ženskost a zároveň křehkost, kterou v sobě princezny nosí

Určitě její filmovou verzi z roku 1973. Koukala jsem na ni už jako malá. Děda (Ivo Houf, mj. autor Včelích medvídků nebo postavičky Čertíka Bertíka - pozn. red.) se podílel na jejím natáčení jako výtvarník a dokázal mi spoustu věcí vysvětlit. Mluvil hodně o loutkách, které v ní hrály. Popisoval, jak vše fungovalo… Vyrůstala jsem prostě v umělecké rodině, k těmhle věcem máme blízko všichni. Jezdívali jsme také na Červenou Lhotu, kde se původní pohádka natáčela.

Ano, ale více jsem si je prohlížela v ateliéru. Fyzicky u nás doma bývaly spíš výjimečně, na chvíli. Ovšem loutky jinak k mému dětství rozhodně patřily. Pamatuju si mimo jiné, jak se chystala velká výstava pro Českou televizi, kde byly i ty nejslavnější dědovy. U renovací a příprav jsem byla také. My, děti jsme byly součástí „procesu“, umění se doma zkrátka řešilo.

Naši mají pět dětí, já jsem druhá nejstarší. Jsme opravdu velká rodina.

Nedivili se. Jako dítě jsem si neustále na něco hrála, vymýšlela představení, taneční choreografie. Milovala jsem zpěv, tanec, hrála jsem na hudební nástroje. K tomu patřilo i tvoření, výtvarné umění. V dospívání jsem tedy směřovala právě k němu a studium tohoto oboru bylo ve hře.

Avšak herectví si mě nakonec získalo, přihlásila jsem se na konzervatoř. Rodiče mě před tím sice varovali, ale neomezovali. Naopak mě velice podporují a jsem ráda, že mě - stejně jako sourozence - seznamovali i s negativními stránkami oborů, kterými jsem se chtěla živit. Na mně už bylo konečné rozhodnutí.

Ano! Obvykle jsem pustila DVD nebo kazety a k tomu si vzala papíry, tužky, látky… začala jsem cosi vyrábět. Tohle jsem odkoukala od rodičů, když pracují, modelují například sochu, mají něco puštěného jako zvukovou kulisu. Možná proto mě od obrazovky neodháněli. Věděli, že jen „nečumím“ na televizi, ale beru vše jako svůj čas, v němž dělám to, co mě baví. Plus jsem k tomu „hrála“, přehrávala jsem si s herci jejich role z filmu podle svého. Dlouho mě však nenapadlo, že by mě něco podobného mohlo živit.

Spíš jsem si říkala, proč bych právě já měla být tou, na kterou jiní koukají, která by se měla stát herečkou. V dospívání se mi tahle práce zdála až nemožná. Nedokázala jsem si představit ten proces. Zároveň jsem jezdila v létě na herecké tábory, chodila do kurzů herectví. Jak jsem říkala, rozhodnutí zkusit konzervatoř netkvělo v mé hlavě dlouhé roky, ale rozhodnutí určitě nelituji.

Původně jsem se nechtěla věnovat pouze hraní. Zpěv a tanec mě bavily, muzikál mi tak přišel jako dobrá volba. Stále jsem v sobě měla myšlenku, že nechci být „jen“ herečka. Chtěla jsem se vydat cestou, která by mi, jak jsem si tehdy myslela, vyhovovala víc. Jenže se to nestalo.

V muzikálech se nevidím. Nějak to v tomhle směru ve mně nikam nesepnulo. Přeci jen jsem vyrůstala na činohře, na filmech, které jsou mi bližší. Zpěv a tanec ale rozhodně využiju, a už teď mi pomáhá v herectví základní průprava.

Malou nacistku.

Všechny role mám přes konkurzy. Tahle byla první filmová, ale v té době jsem to nebrala nijak vážně. Je to pro mě pouze úsměvný zážitek, ne úspěch. Byl to komparz, ze kterého jsem nakonec vylezla. Během studia jsem konkurzy musela dát stranou a po škole přišla Princezna na hrášku (2024).

Jsou obě úplně jiné, stejně jako natáčení byla úplně jiná. Princezna na hrášku šla hodně po povrchu, kdežto Zlatovláska je projekt, na němž se skoro v ničem nešetřilo. Připravovala se spoustu let. Scénář k ní napsala Lucie Konášová (mj. pohádky Anděl Páně, 2005, Nejlepší přítel, 2017 - pozn. red.), která je zárukou kvality. Je propracovaný, vtipný, dotažený do detailů.

Díky ní/němu je ve Zlatovlásce co hrát. Celkově ve filmové branži považuji scénář za nejzásadnější. Je skvělé mít základ, na němž se dá stavět. Herci mají v téhle pohádce jasné charaktery v poutavém příběhu. Víte, čeho se můžete chytnout, můžete se od toho „odpíchnout“ a hrát svou roli, jak nejlíp dovedete. Což opravdu není samozřejmost.

Dospívající dívka, ve které se už probouzí ženská dospělá síla. Probouzí se v ní vzdor a uvědomuje si, jaké lidské vlastnosti jí imponují. Chce konat, jak cítí, chce chránit opravdovou lásku. Nebojí se vzít svůj osud do vlastních rukou.

Vzdor dospívajících je někdy přehnaný, ale pochopitelný. Jen se s tím musí zacházet v pohádce opatrně. Princezna nesmí působit vulgárně, jenže zmíněná hranice je velice tenká. Princezny se musí i hlídat. Snažila jsem se proto pořád zůstávat za „mladou dámu“. Měla jsem štěstí na herecké kolegy, kteří mi v tomhle dost pomohli. Ať to byl Marek Lambora, nebo Petr Štěpánek.

Samozřejmě. Tyhle spekulace byly zpočátku až zábavné. Zejména ty s nadsázkou, že by to mohla být snědá tmavovláska, černoška s afrem nebo chlap. My jsme se tedy drželi klasiky. Zlatovláska má světlé vlasy a je žena.

Vlasy mi kvůli roli odbarvovali na blond. K těm mým se přidávaly příčesky a další maskérská kouzla, která nechci nyní prozrazovat. Kouzlo pohádky je přece v tajemství. Všechny ale mohu ujistit, že nová Zlatovláska má zlaté vlasy. Odhaduju, že jen barvením vlasů jsem strávila sedmdesát hodin. Ony samozřejmě dorůstají, a princezna nemůže chodit s odrosty…

Docela ano, protože v létě do blond vyšisuju. Tohle období už budu mít navždy spojené se Zlatovláskou, jelikož jsem v té barvě žila i ve svém osobním životě. Jediné, co jsem opravdu vnímala, bylo to, že Zlatovláska má poměrně specifický odstín blond. Nečekaně. Podobný se nosil v padesátých, šedesátých letech. Zjistila jsem, že vyžaduje další kroky v reálném životě. Upravenost je pro atraktivitu téhle barvy opravdu podstatná.

Byla to skvělá zkušenost, ale místy náročná. Nejvíce se s nimi tedy setkal Jiřík (Tomáš Weber) a Štěpán (Marek Lambora), ale já jsem si je taky užila. Bála jsem se, že zvířata budou vytvářena pouze dodatečně počítačově. Což se samozřejmě nestalo a jsem ráda, že do toho producent s režisérem šli. Je to těžká disciplína.

Já jsem nejvíce pracovala s koňmi. Absolvovala jsem v rámci přípravy kurzy jízdy na koni, za což by byl každý herec šťastný.

Těžko říct. Není princezna jako princezna, její titul neudává charakter. Mám ráda ženskost a zároveň křehkost, kterou v sobě princezny nosí. Určitá majestátnost je také atraktivní, ale často se plete s nabubřelostí. Je mi blízká mluva, která působí v něčem kontrolovatelně.

Působím křehce, ale mám v sobě velký temperament, který se nebojím pustit ven. Ráda se vzdělávám a jsem rozhodně typ člověka, který chce mít po boku muže až do smrti. Hledám proto kompromis mezi rozumem a srdcem.

Ráda ale nosím i věci, které princeznám nesluší. Zabalit se do velkých mikin a širokých kalhot a působit jako malý kluk, také to je můj styl. Chci dělat i věci, které (se) princeznám nesluší: cestovat sama, dát si pivo, chodit bosa nebo si zanadávat, když se něco nepovede.

Ano, ale v těžkých kostýmech to už nepůsobí tak lákavým dojmem. S Markem a Tomášem jsme měli oblečení z teplých a těžkých materiálů. Slunce sice krásně svítilo, ale přes neprodyšné vrstvy dost dusilo. Voda už se nezdála být tak osvěžující a na užívání v moři nebyl čas. Za mě byla Sicílie nejnáročnější.

Černokněžníka (1997), O Rozárce a zakletém králi (1985) nebo třeba Kačenku a strašidla (1992). Z novějších určitě Čert ví proč (2003). Mám tuhle pohádku odjakživa ráda. A nedávno jsme se sestřičkou koukaly na Tři bratry (2014), za mě velmi povedená.

Už na ně jen koukám nebo u nich vařím. Ráda sleduji filmy doma s rodinou, proto doufám, že jich co nejvíc přijde v lednu na premiéru Zlatovlásky. I když už nyní vím, že nejstarší bratr bude chybět. Studuje ve Švýcarsku barokní hudbu.

Záměrně jsem nad tím nepřemýšlela. Zlatovlásku jsem vzala jako další, překrásnou roli a s Jorgou Kotrbovou se vůbec neporovnávala. Snažila jsem se do ní dát všechno, nebyla jsem v tom sama.

Diváci jsou zvyklí verze porovnávat a tvrdit, jaká je ta lepší, ale já je považuji za dva úplně odlišné filmy. Projektu věřím, tudíž i věřím, že si najde své nadšence.