Jaroslav Plesl: Strašidelné příběhy a paranormální jevy k hradům a zámkům patří

Já na jednom táboře byl a moc se mi tam nelíbilo. Ale to bylo i tím, že to byl sportovní plavecký tábor a mně plavání moc nešlo. Brzy ráno byla rozcvička, pak se běželo dva kilometry a pak byla teprve snídaně. Tekla tam jenom studená voda, abychom byli zocelení. Každý den byl dlouhý plavecký trénink, strašná makačka.

Bydleli jsme ve stanech a já měl tenkrát špatný spacák, v noci mi byla fakt zima. Prostě děsný! Takže další rok už jsem přestal plavat a začal jsem chodit do pěveckého sboru Boni Pueri. Byla to taky dřina, ale jiná.

Zkoušky byly třikrát týdně a v létě se jezdívalo na turné třeba do Francie a na letní soustředění do Bulharska. Konkrétně do Varny. To bylo skvělé. Dopoledne byla zkouška a hudební nauka a odpoledne jsme se šli koupat do moře. A večer jsme měli koncert. A takhle to bylo každé prázdniny. Tehdy jsem si uvědomil, jak důležité je, aby člověk dělal to, co ho baví a k čemu má dispozice. A pak můžete vyniknout.

Když jsem chodil plavat, byl jsem většinou v cíli mezi posledními. Nikdo mě nechtěl do družstva. Z toho plaveckého tábora jsem si místo medaile přivezl akorát zplesnivělé plavky. Ale v Boni Pueri jsem se velmi brzy stal členem komorního sboru, a dokonce jsem zpíval i v kvartetu.

Z festivalů a soutěží jsme vozili jednu cenu za druhou, což bylo úžasné. Nicméně ve filmu Léto s Evženem to je docela jiný tábor než ten můj plavecký, který jsem zažil. Je tam legrace, dobrodružství, zábava a malinko duchařiny, protože tábor tak trochu probíhá na starobylém hradě.

A navíc vedoucími je pět přátel: Martin Myšička, Marek Němec, Jarda Plesl, Jana Pidrmanová a Dana Batulková. A s těmi je fakt pohoda. Prostě, na takový tábor by chtěl každý! (smích)

S mým dětstvím jsou spojené tři památkové objekty. Je to Hrádek u Nechanic, kde jsem později i několik let provázel. Zámek v Opočně, který je rovněž kousek od mého rodného Hradce Králové. A právě hrad Kunětická hora.

Když mi bylo asi šest, tak jsme tam s tátou dojeli těch dvacet kilometrů na kolech. A později jsme tam s bráchou chtěli tajně přespat. Hrad byl tehdy úplně opuštěný, nebyl tam kastelán a dalo se tam s trochou námahy vlézt. Pamatuji si, v jak žalostném stavu byl, zarostlý nálety a naprosto neudržovaný.

Vůbec se to nedá srovnat s tím, jak vypadá v současné době. Na hradě, který je roky ve správě Národního památkového ústavu, proběhla řada zásadních rekonstrukcí a dnes patří k nejhezčím a nejnavštěvovanějším památkám v regionu. Dlouhá léta zde pracuje kastelán Miloš Jiroušek, který hradu věnuje maximální péči a lásku.

Určitě na Opočno a Hrádek u Nechanic. Opočno patří mezi skvosty renesanční architektury. Má překrásné nádvoří s třemi řadami arkád, vysoké střechy, na některých budovách barokní fasády, bohaté sbírky uměleckých předmětů a krásný výhled do anglického parku a na Orlické hory, kde má část mé rodiny své kořeny.

Proto se právě na Opočně cítím jako doma a vždy když projdu průjezdem, kolem kočáru Colloredo-Mansfeldů, a vejdu na to dokonalé nádvoří, kde se ve větru houpou starobylé lucerny, zdobí ho mohutná děla a postavy odpočívajících jelenů, tak se mi vybaví stejný pocit, jaký jsem míval v dětství. Pocit, že jsem na opravdu výjimečném místě.

A nedávno jsem si ho zopakoval. Byl jsem na Opočně na jaře, protože jsem chtěl vidět, jak dopadla reinstalace jeho interiéru a nová trasa ve druhém patře. A obojí je skvělé.

Zámek vypadá jako v době posledních majitelů, do nejmenších detailů. Po prohlídce jsem si sednul pod arkádu v nádvoří, protože strašně lilo. A ten pocit se mi zase vrátil. Pocit zastaveného času, který mám tak rád a který nacházím právě na hradech a zámcích.

Určitě ano! Já na Hrádku provázel ještě nedávno. Občas mám průvodcovský přetlak, který jsem jezdil ventilovat právě na Hrádek. No a tím, že jsem tam provázel tolik let, tak se mi průvodcovský text doslova vypálil do mozku.

Navíc, když se v tom prostředí ocitnete, obklopeni věcmi, o kterých jste mluvili tisíckrát, tak se vám to vybaví. A taky, co člověka baví, to si pamatuje. Mně ty informace skáčou do hlavy samy.

Provázel jsem na osmi hradech a zámcích. Naposledy na Vranově nad Dyjí. Jednou jsem tam přijel a kastelán mě poprosil, zda bych druhý den nemohl provázet i druhou prohlídkovou trasu, jež se otevřela před třemi týdny, a pro mě byla tedy úplně nová, neznámá. No a já si vzal text, jednou si to prošel a druhý den už jsem provázel. A byl jsem sám překvapený, že si to kvantum informací pamatuju.

Myslím, že strašidelné příběhy, záhady a paranormální jevy ke hradům a zámkům patří. Jsou to staré domy, které zažily dobré i zlé časy a které obývali dobří lidé, ale taky pěkní prevíti. Energie všech těch událostí i lidských radostí i utrpení tam nějak je.

Já jsem mockrát zažil zvláštní pocit, jako když vás někdo pozoruje a vy se musíte otočit. A tam nikdo. Někdy se po zámku touláte, třeba i večer, a je to úplná pohoda. A někdy máte jít třeba otevřít okna v pravé poledne a máte strašně nepříjemný pocit, jako by vás tam někdo nechtěl.

Jsem dost racionální člověk, ale mám taky velmi bujnou fantazii, kterou když pustíte z uzdy, tak máte hodně velký problém si třeba v noci dojít na záchod. V každém stínu, v každém zvuku vidíte přízrak. Ale je v tom i velký kus romantiky.

A je pravda, že jsem jednou v noci na Vranově velmi reálně za dveřmi na chodbu slyšel běhat a dýchat velkého psa.

Když jsem se kastelána ráno ptal, jestli ho má noční hlídač, tak mi bylo sděleno, že na zámku na sto procent žádný pes nebyl, a takových historek bylo víc. Ale jak říkám, ono je lepší tyhle věci nevyhledávat a všechny ty dávno zemřelé obyvatele hradů a zámků nechat v klidu. Jak je řečeno ve filmu Ať žijí duchové: Ve dne náš, v noci váš! (smích)

Já vlastně žádné období v dějinách nepreferuji. Nejsem žádný znalec, jsem trochu poučený laik, takže o všem vím trochu. A čím víc se historií zabýváte, tím zjišťujete, jak strašně málo víte… Každá doba měla své a každá je pozoruhodná a fascinující. Ale kdybych si musel vybrat, tak dejme tomu druhou polovinu 19. století.

Asi bych teď dostal trochu vynadáno od svého mentora, profesora Tomáše Durdíka, ale mám slabost na historizující architekturu. Na všechny ty trochu pitoreskní zámky s množstvím střílen a hradeb, a zároveň s ústředním topením, výtahy a moderními koupelnami. Eklektický interiér mě strašně baví. Takové ty sály obložené dřevem, plné zbraní, trofejí, nábytku a obrazů.

Mají v sobě něco divadelního a zosobňují vlastně sny majitelů o dávných, zašlých časech. Je to trochu sentiment a zároveň se v takových domech muselo strašně pěkně a útulně bydlet. Je to třeba Orlík, Hrádek, Hluboká, Žleby, Lednice, Frýdlant, Lešná a řada dalších.

Víte, já jsem v tomhle trochu opatrný, abychom se nepřetěšili, neměli přehnaná očekávání. Ale moc bych si přál, aby Léto s Evženem bylo pro diváky komedií, ke které se budou vracet a na kterou se budou při reprízování těšit.

U které jim bude dobře a pobaví celou rodinu. Je to film o létě, o přírodě, o přátelství, o lásce, o léčení starých sporů. Ale je tam i napínavá zápletka, dramatické scény, a hlavně hodně legrace. Já myslím, že nejbližší bude Létu s Evženem třeba film Kopretiny pro zámeckou paní.

U mě jednoznačně vítězí S čerty nejsou žerty, tu můžu vidět pořád dokola. Je nejenom chytrá a vtipná, ale navíc je to vlastně velkofilm zasazený do konkrétní doby, té odpovídají kostýmy i dekorace. Plus v ní nechybějí famózní výkony herců… Vzájemně si to hrajeme i v divadle.

Třeba Viktora Preisse, když přichází vyjádřit soustrast Petru Máchalovi a má přitom kuřecí stehno v puse. Nebo ožralý kaprál při vojenské přehlídce v podání Petra Nárožného nebo když Jarka Kretschmerová jako Dorota Máchalová v rokokových šatech prohlásí: Nechápu, jak jsem tak dlouho mohla žít po selsku! Tyhle scény a tahle pohádka se opravdu staly národním a často citovaným pokladem.

V prosinci začínám v Dejvickém divadle zkoušet novou inscenaci Krkavci v režii Jana Friče. A taky hodně hraju, včetně víkendů, tak toho moc nestihnu. Ale určitě se alespoň projdu po městě, i když to množství lidí mě děsí.

Nicméně jsem před pár dny navštívil moc hezkou vánoční expozici na zámku manželů Marianových ve Světlé nad Sázavou. A 14. prosince bych rád všechny čtenáře pozval na Hrádek u Nechanic, na Vánoční koncert Klasického dechového tria. Je mi velkým potěšením, že s těmito skvělými muzikanty budu vystupovat.

Já bývám v období adventu v jednom kole. Takže se často zastavím až těsně před Štědrým dnem. A musím přiznat, že na dodržování vánočních tradic moc nejsem. Tak aspoň svařák v centru, chodívám se projít na Hradčany a na Nový Svět, taky někam do lesa, kde mi dojde, že můžu přibrzdit. A pak odjíždím na chalupu do Krkonoš, kde se schází celá rodina.

Bude to opravdu dočasné. Na rok, možná rok a půl. A to strašně rychle uteče. Myslím, že než se rozkoukáme, budeme zpátky v Dejvicích.

Výhodou Galaxie na Jižním Městě je větší počet míst a možná taky to vytržení z našeho pohodlíčka bude v něčem inspirativní. Já sám jsem na to hodně zvědav a docela se tam těším.

Dejvické divadlo bude taky hodně jezdit na zájezdy po republice, takže diváci, kterým se zatím nepodařilo sehnat vstupenky přímo k nám, budou mít možnost nás vidět někde jinde. A taky to bude trochu dobrodružství. Jižák! Ale já jsem vyrostl na sídlišti, tak proč ne? A jak říká PSH – Praha není jenom most a Hrad!