Jaroslav Dušek: Nechci jít cestou polokyborga. A nejsem v tom sám

Setkáváme se v Divadle Na Maninách. Co vás dnes čeká?

Beseda s manželi Bělousovými (Libuše a Petr - pozn. red.) v pořadu Duše K. Dělám ho už léta, kdysi vznikl v Českém rozhlase. A dneska přijdou osmdesátiletí manželé, kteří jsou krásní nejen vzhledem, ale hlavně tím, co vyzařují. Zabývají se třeba bioinformační medicínou, vycházející z poznatků Arkadije Naumoviče Petrova, anebo i germánskou medicínou podle doktora Ryke Geerd Hamera…

Otevírají lidem možnost, aby o své zdraví pečovali sami. Mimo jiné třeba pomocí semínek, která se připevňují na konkrétní akupunkturní body podle korejské metody sudžok.

Vy tomu věříte. Ale co lékaři, které potkáváte. Co říkají oni?

Snažím se, aby aspoň o těchto vědomostech získali povědomí. Někde se mi to i daří.

Pro mnohé je to už „ezo“ svět, jemuž nevěří. Přibyli vám naopak po covidu diváci?

Přichází jich stále tak nějak stejně.

Teď se znovu dostáváme k tomu, že jsme v divadle. Dokážete ho definovat?

Ne, ani mě to nezajímá. Sice jsem kdysi dva roky studoval divadelní vědu, ale zjistil jsem, že to není potrava, výživa pro mou duši. Líp řečeno. Říkali mi tam mimo jiné věc, která mě až rozesmála. To, že divadlo je neopakovatelné tím, že se děje v přítomnosti, což je jeho síla.

A zároveň dodávali, že objektivně, vědecky můžeme hodnotit věci staré minimálně padesát let. Zdálo se mi to dost divné. Tak jsem studia opustil. Nejsem asi badatelský typ.

Jak se tohle prohlášení slučuje s tím, že pořádáte besedy o složitých tématech?

Dobře. Mám v sobě zvědavost. V některých oblastech bádám vášnivě.

Tak to vezměme z jiné strany. Co jste naposledy v divadle viděl jako divák?

Zrovna včera jsem viděl naše mladé, dělal jsem čtení z knihy Genové klíče v pražském Velkém mlýně. To vám je příjemný prostor. Přejedete Libeňský most a jste u Libeňského zámečku a kousek od něj je Velký mlýn, krásně zrekonstruovaná budova. Občas ji s partou Divadla Kampa využíváme a od ledna se tam úplně přesouváme.

A zrovna ten večer po mém čtení tam hráli i syn, dcera a jejich kamarádi v rámci souboru IMPRO Samé vody. Takovou improvizaci, kterou vlastně pilují odjakživa. Na ně koukám moc rád, když mám čas. Volných večerů mám ale málo.

A co jste viděl naposledy v kině?

Film Viliama Poltikoviče Tajemství smrti, ve kterém hraju. Předpremiéry po různých městech doprovází často beseda. Tak jsem se zase ocitl mezi lidmi. Což mě baví. Rád vnímám, jak film vnímají.

Snímek bude mít premiéru 31. října. Vraťme se ale ještě, prosím, k divadlu. Dvacet let hrajete Čtyři dohody (premiéra 17. 10. 2004 - pozn. red.), 19 let Manželské vraždění (6. 4. 2005, premiéra - pozn. red.). Neleze vám to na nervy?

Zájem je, tak hrajeme, sám z toho nevycházím z úžasu. Když zmíním Manželské vraždění, v jednu chvíli to i vypadalo, že ho stáhneme, začalo chodit míň lidí, pak se to najednou zase přehouplo. Čtyři dohody jsou naopak určitý fenomén, dlouho hrajeme i Pátou dohodu, asi patnáct let.

Vedete si přesné statistiky?

Ne, vždy to kdosi zmíní. Co mě ale baví, je sledovat reakce diváků, to, jak se jejich vnímání stejné věci mění v dobových tancích. Čtyři dohody jsou teď aktuálnější než v době, kdy jsme je začínali hrát. A to se mi v jednu dobu zdálo, že bychom s nimi taky mohli přestat.

Bylo to kolem roku 2012, pak ještě asi další tři roky. Tehdy se zdálo, že svět spěje k určité harmonii a jakési pohodě. Lidé byli, jak jsem vnímal, spokojení. Jak všichni víme, dlouho to netrvalo. A najednou mají Čtyři dohody zase co říci. Podívejte se na rozmach umělé inteligence. Základní dohodová otázka zní: Čemu odevzdáváme svou osobní moc? A proč? Odevzdáme ji AI?

Nefandíte jí, evidentně.

Jsem zpozdilý, mám hloupý telefon, iPad používám jen k vyřízení e-mailů… Ani tyhle přístroje nechci líp ovládat. Čím víc toho na nich umíte, tím víc vám řídí život. Jako by vás vtahovaly do svého světa. Jsou to hračky, jež vás stále lákají. Zamyslete se nad tím. Ano, chytrý mobil vám dává spoustu možností usnadňujících život.

Ale za jakou cenu? Aby vám „pomohl“, svěřujete mu čím dál více informací ze života, o sobě. Ví, kdy chcete jet autem, kam jdete pěšky, co rád/a jíte, kdy potřebujete nakoupit… Myslí za vás, protože je zkrátka rychlejší. Jenže já nechci jít cestou polokyborga. A nejsem v tom sám. Tohle rozhodnutí je ale na každém z nás.

Myslíte, kolik toho AI svěříme?

Přesně, jsou lidé, kteří všemu fandí. Věří, že je to budoucnost lidstva. Ostatně už Stephen Hawking říkal, že tohle jednou lidi rozdělí do dvou skupin, právě podle toho, jak (ne)přijmou nové technologie. Poznamenal to těsně před smrtí. Možná by to ještě víc promýšlel, kdyby mohl.

Jisté však je, že tahle otázka je před námi. Odpovědět si na ni musí každý sám. Za mě umělá inteligence překročila hranice, jež jsou mi milé. Hranice lidské kůže.

Ani výhody v medicíně, o níž také besedujete, nevidíte?

Ne, i když vnímám, že řada doktorů se na vynálezy těší. Patří k nim „miniponorky“, které vám budou putovat tělem a hlídat, aby fungovalo správně. Jedna popluje krevním řečištěm, další bude u žlučníku…, souhrnně budou neustále předávat data o vašem zdraví ven, kde je budou sledovat lékaři u monitorů.

Co vás na tom děsí?

To, že si to pustíte do těla, a taky třeba možné poruchy. V přístrojích se zkrátka občas cosi podělá, občas to nefunguje, občas se to vypne, zablokuje… A teď si taky představím, že si s našimi „miniponorkami“ s chutí pohrají hackeři. Zároveň si uvědomuju, že systém může být pro zdravotní pojišťovny výhodný. Tak vám nabídnou slevu za to, že si přístroje dáte pod kůži. Rozhodnutí bude zdánlivě na vás…

Vědci jdou navíc dál a dál, což je dávné Faustovo téma. Je to vážně ku prospěchu nás všech? Obecně se má za to, že když přestaneme určitou funkci těla používat, když ji nahradíme technologií, postupně zakrní. A jsme zase u chytrých mobilů, počítačů, chytrých hodinek. Myslíte si, že vaše paměť, orientace jsou s nimi lepší?

Nemyslím. Vím, že je to horší. Už si nepamatuju tolik telefonních čísel.

A vidíte, přesto chytrý telefon používáte. Stejně jako většina populace. Připomíná mi to Matrix. Jako bychom na sobě samých cosi zkoumali přímo v „běžném provozu“. Nedivím se proto, že se stupňuje nevyzpytatelnost chování a jednání mnoha lidí, přibývá depresí, panických atak, pocitů ztráty chuti do života a sebevražedných tendencí.

Zároveň roste iracionální agresivita mezi lidmi, někdo někoho třeba zničehonic kopne na ulici do hlavy, shodí ho do kolejiště, jiný vyskočí během večírku z pátého patra.

Posuňme se z Matrixu k novému dokumentu Tajemství smrti a předpokládám, že se s režisérem Viliamem Poltikovičem znáte dlouhé roky. Mýlím se?

Dlouhé roky? Bůhví, kolik životů se známe… První film, který jsme spolu točili, se jmenoval Když kámen promluví (2014). Bylo to tehdy velmi vtipné, protože on vždy někam přišel s kamerou, pracoval a já se až po delší době zeptal: o čem to bude, Viliame? Kouknul se na mě trochu divně a odpověděl: o tobě, Jaroslave.

Nebyl jste na něj naštvaný?

Ne, věřím mu. Jemu nejde o senzace, není to chtivý týpek, který by udělal skandál, cosi zneužil. Pak přišel film Zrcadlení tmy (2020), teď jde do kin Tajemství smrti. Do něj mě Viliam přizval jako moderátora.

Provádím diváka momenty, které se obecně pokládají za konec, ovšem nemusejí být. Uvidíte životy lidí, kteří se vrátili do svých životů, i když jim odborníci nedávali šanci. Ukáže vám, že ani smrt není tragická. Což ovšem není nic nového, starověké civilizace na těchto zjištěních stály.

Jak si představujete vlastní smrt?

K tomuhle bodu jsem ještě nedospěl. Ale byl jsem opakovaně v situacích, kdy jsem si připouštěl, že zřejmě umírám. Zároveň jsem v nich pochopil, že až to nastane doopravdy, tak to bude něco úplně jiného.

Kdy to bylo?

Před lety jsem dostal elektrickou ránu. Bylo nedělní odpoledne, šel jsem v našem domě do sklepa zkontrolovat elektrokotel. Po té pecce jsem vnímal, jak se mi zastavilo srdce, pak zase naběhlo.

No a nedávno jsem se málem udusil v koupelně. Zavřel se mi krk. Byl to zážitek, řeknu vám. Nemohl jsem vdechnout ani mililok vzduchu. Byl jsem připravený na svůj konec. Jen mi bylo blbé, že – až mě manželka ráno najde mrtvého na zemi – tak nepochopí, co se stalo. To byl i důvod, proč jsem poprosil tělo, aby se vzchopilo, aby našlo řešení.

Poslechlo mě. Prohnul jsem se poté do neuvěřitelného oblouku a najednou začal chrčivě dýchat. Volali jsme i záchranku, ale lékaři úplně neurčili příčinu problému. Dva dny jsem poležel na JIPce a dva dny na ORL.

Určíte mi dobu, kdy se vám to stalo?

Klidně, ta příhoda se odehrála za úplňku koncem března, asi měsíc před mými narozeninami. Já jsem narozen za úplňku, tak jsem se asi znova narodil…. Možná bych svým odchodem někomu udělal radost, ale zatím jsem tady.

Asi tedy vnímáte, že vás lidé mají za ezoblázna.

Někteří určitě. Většinou ti, kteří mě znají z doslechu či z youtube. Když mluvím s lidmi tváří v tvář, spíše si porozumíme. Teď mluvím o těch, které potkávám na benzínkách, v restauracích, v obchodech.

Ty nálepky mi dávají spíš odborníci. Ti, kteří mají pocit, že díky racionálnímu vzdělání mají patent na rozum, rozumějí vesmíru. Mají ty své tituly, papíry na ně a utkvělý pocit, že o zázracích mluví jen blázen. Jenže já potkávám lidi, kteří je zažili.

A máte vy ten patent na rozum?

Kdepak. Rozhodně ne. Ani po ničem takovém netoužím.

A chodí vám ještě v téhle vaší „škatulce“ nabídky na mainstreamové projekty?

Netvrdím, že jsem zavalený nabídkami, občas něco ale dorazí. Často jsou to seriály. Jenže já nemám čas ani chuť uvázat se někam dlouhodobě. Lépe je mi na jevišti ve vlastních hrách.

Anebo si jdu někam zatočit na jeden dva dny. Jako třeba ve filmu Neslyším ničeho, který svérázným způsobem zpracovává odkaz Bedřicha Smetany. Nebo jsem hrál třeba v Přání Ježíškovi nebo v Přání k narozeninám…

Na co se ovšem výhledově těším, je natáčení s Aurelem Klimtem. Obsadil mě do svého nového filmu, do Války s mloky. Budu hrát kapitána J. van Tocha (v románu Karla Čapka objevitel mloků v Tichomoří - pozn. red.). To je film, který bude mít hlavu a patu. Tohle mě baví, tedy dělat věci, za které se nemusím stydět.