Jana Pidrmanová: Vánoce pro mě nikdy neztratily smysl

Ano. Musím říct, že jsem tam našla přátele, kteří mě provázejí celý život. Hodně času jsme trávili v přírodě. Vzali jsme si na záda batohy, které byly kolikrát větší než my, a vyrazili jsme přespat pod širákem. Byla to dobrá škola. Sice jsme někdy brblali, zpětně jsem za to ale neskutečně vděčná.

Moc bych jim přála, aby k táboření měli blízko, ale zatím jsou maličcí, tak je netlačím. Nechci jim z toho spíše než radost způsobit blok. Všechno má svůj čas.

Ve filmu jsem spíš v pozici vedoucí tábora než učitelky. Užívala jsem si, že jsme natáčeli s velkou partou dětí různého věku. Bavilo mě je pozorovat, přinášejí do práce nový vítr. Není to ale nic jednoduchého. Musejí se spoustu hodin soustředit, bývá jim zima, nebo naopak vedro. Naše děti ale byly ohromně disciplinované a statečné.

Jsou. Zároveň za ně cítím spoluzodpovědnost, že je o ně třeba pečovat, protože si opravdu docela máknou. Jelikož mám vlastní děti, soucítím s nimi, vím, že mají své limity. Natáčení se zvnějšku může zdát jako jedna velká hra, ale i pro ně je to náročná práce.

Jako dítě a později jako teenagerka jsem jezdila i na vodu, takže nějaké zkušenosti mám. Tohle byl spíš kaskadérský kousek, i když ve filmu prostě spadnu z loďky.

Ale co pro mě bylo náročné, byla zima. Ve vodě jsme točili více scén, takže jsme v řece strávili skoro celý den.

Přestože bylo krásné počasí, když jsem se tak dlouho máčela ve studené vodě, k večeru už jsem měla úplně promodralé rty a jektala zuby.

Naštěstí můžu. Vzpomínám si, že v jedné kriminálce mělo mou postavu přejet auto. Kaskadérka skočila na kapotu a bokem prorazila čelní sklo. Jenom se oklepala a pokračovala dál.

Tuto práci extrémně obdivuju, obzvláště u žen. Rozhodně není pro měkkoty. Pokud nějaký náročnější kousek zvládnu sama, jsem ráda za příležitost. Jsou ale chvíle, kdy jsem za kaskadéry velmi vděčná.

Pamatuji si je z dětství, spoustu z nich jsem viděla několikrát. Je pravda, že už dlouho jsem si starší český film z nostalgie nepustila. Kdykoli ale nějaký zhlédnu, vždycky si říkám, jak tohle natočili a vetkli do něj tolik svobody a kreativity. Myslím si, že velkou roli hraje čas. V dnešní době se natáčení pořád zrychluje, což je z mého pohledu na úkor tvořivosti.

Nemusím točit výhradně přes léto, ale v jakémkoli ročním období, když zrovna nezkouším divadlo. Vždycky zvažuji, kolik času mi projekt zabere a jestli to za to stojí. Nechci děti okrádat o svou přítomnost. Zároveň je to práce, která mě naplňuje a baví. Vybírám si věci, které mi přinášejí radost. Čas s rodinou je pro mě v tomhle smyslu mnohem hodnotnější.

Knižní předlohu Kateřiny Tučkové jsem znala dávno před svým obsazením do inscenace. Evarista mě naprosto okouzlila. Je to nádherná literární postava, odvážná hrdinka s nezlomným charakterem. Velmi živá a plnokrevná. Každému se při čtení vykreslí jasná představa, jak by měla vypadat.

Jako herečka máte zodpovědnost a touhu postavu vykreslit co nejblíže knižní předloze, ale narazíte na možnosti dramatického textu, který je zákonitě zredukovaný na pár stránek oproti románu.

Narážíte i na své vlastní možnosti. Přejete si pojmout všechna témata, která vámi při čtení románu hýbou, ale dostat tam všechna zkrátka není možné. Zkoušení pro mě tím pádem bylo trochu útrpné.

Pomohlo mi vzdát se svých očekávání a soustředit se na možnosti, které naše dramatizace nabízí. Vlastně na román tak trochu zapomenout. Teď si užívám, že můžu odehrát silný příběh. Jsem šťastná, že přicházejí diváci, které představení dojme, a že i ti, co knihu četli, v něm nacházejí esenci románu.

Docela ano. Momentálně čtu více současnou literaturu než klasiku, a to českou i světovou. Od Kateřiny Tučkové jsem četla několik knih, zaujala mě i Alena Mornštajnová. Oslovily mě také počiny Proč jsme tak naštvané? od Šárky Homfray a V pasti pohlaví od Silvie Lauder. Ráda sáhnu i po poezii. Dnes čtu spíše ve vlnách, na knihy nemám tolik času a koncentrace jako dřív.

Hodně knih jsem přečetla v době, kdy jsem měla starší děťátko ve školce a mladší v kočárku. A pak také na střední škole.

Kromě Bílé Vody mám na repertoáru další čtyři inscenace. V dubnu bude mít derniéru Vassa Železnovová, což je podle mě mimořádné představení. Jde o sto let starou hru od Gorkého o fungování podnikatelské rodiny, která zvláštním způsobem vypovídá o pocitech mé generace. Hrajeme ji s mikroporty. Ne že bychom se báli mluvit nahlas, ale umocňuje to atmosféru odcizení.

Hraju také v Bakchantkách, antické hře pojaté dost odvážnou formou. Na jevišti je s námi kapela Bert & Friends. Má to atmosféru psychedelického koncertu, večírku, který se zvrhne. Několik let hrajeme Kytici, krásně uchopenou klasiku s nádhernými Erbenovými verši. A v Nebezpečných známostech mám roli paní de Tourvel.

Určitě, a moc se na ně těším. Vánoce pro mě nikdy neztratily smysl, ani v mezičase, kdy už jsem nebyla dítě a ještě neměla vlastní potomky. Vždycky pro mě byly o setkání s nejbližšími. Miluju jejich poetiku. S dětmi jsou ale několikanásobně kouzelnější.