Článek
„Tatínek byl ve výborné náladě a v neméně dobré kondici. Jak byla zavřená divadla, dlouho nehrál, a tak se těšil do práce. Nenapadlo nás, že spolu ještě budeme dělat film, natož že by v něm ještě hrál hlavní roli. Tak to byl pro nás oba takový nečekaný dárek. Táta se prý těšil každý den do práce, ale myslím, že chodil domů dost vyždímaný. Měl jsem někdy pocit, že ho trápím, když měl udělat třeba čtyři věci najednou, nezapomenout, kam se dívat a přitom neplést text. Sám bych to nezvládl, natož v jeho věku,” řekl Jan Svěrák.
„Skoro každý den jsem se mu omlouval, že jsem na něj vyjel, když opakujeme záběr a on vždycky něco zapomněl udělat. Ale on to snášel trpělivě a radoval se, že ještě můžeme být spolu a on může ještě hrát. A mě rázem přešlo všechno zoufalství i vztek, když jsem ho takhle viděl.”
Ve filmu hraje Zdeněk Svěrák i mrtvého. Té scény se jeho syn a režisér dost bál.
Zdeněk Svěrák a Vojtěch Kotek
„To je naštěstí scéna, kterou si sám vymyslel. Je v jeho povídce Ruslan a Ludmila a já jsem se toho dost bál. Přece jenom je to symbolika a strkat vlastního tatínka do rakve je nepříjemné a nevhodné. Naštěstí je to komická scéna a tím to bylo snesitelnější. Táta měl pod sebou vyhřívanou dečku, a dokonce nám v té rakvi i usnul, jak tam bylo příjemně. Mimo záběr dostal na prsa vyhřívacího medvídka a na hlavu čepici, takže vypadal i roztomile. Říkal jsem si, že když jsme spolu točili v krematoriu, tak jsme se taky první den báli a za týden jsme si zvykli. Byli jsme tam jako doma a zvykli si, že smrt je součástí života. Na to bychom si měli zvykat, protože smrti se nevyhne nikdo.”
Škvorecký v éře korektnosti. Velký ironik zemřel před 10 lety
Ve filmu se sešly celkem čtyři generace Svěráků.
„Zdeněk hraje, já režíruju, můj syn František film střihá a mladší syn Ondra dělal druhého mikrofonistu. Poučili jsme se od Ládi Smoljaka, že je potřeba natáčet vlastní rodinu do filmu, protože domácí archivy se málokdy prohlížejí, ale když se film povede, běží pak i po letech v televizi, a my si můžeme zavzdychat – to je náš František, v Koljovi, malinkej, ten, co jezdí hrobníkovi na lopatě! Nebo naše Kačenka, dnes maminka vnoučátek, hrála na piano v Koljovi jako žačka paní Zázvorkové… No a tak jsme dneska vzali vnoučata, dva chlapečky, aby se tam taky objevili. Jen na vteřinu v rohu obrazu, nesou Betlémské světlo, ale jsou tam a jednou, až z nich budou velcí frackové, budeme říkat: Podívejte, jak jste byli roztomilí!” uzavřel Jan Svěrák.
Natáčení Betlémského světla začalo.
„Komedie je těžký žánr, neodvažuji se říct, že bych ho uměl, ale některé věci jsem se už dozvěděl. Například že je dobré mít herce pohromadě, aby se divák mohl dívat na toho, kdo říká vtip, a zároveň viděl další postavy, které třeba nechápou. Aby tam byla interakce. Točit v širších záběrech, aby měl divák pocit, že on se rozhoduje, koho bude na plátně sledovat, a bavil se tím, že vtip sám odhalí. Ten moment „aha!“ nás asi na vtipu baví nejvíc. Také se mi potvrdilo staré pravidlo, že když se směje štáb při natáčení, tak to většinou na plátně tak vtipné není. Na našem natáčení moc legrace nebyla, tak mám naději, že byla uchována pro to plátno,” dodal Zdeněk Svěrák.