Jakub Štáfek: Menšina Čechů ve mně vidí primitiva

Komedie o fotbalistovi Lavim, který má talent, někdy věci moc nepromýšlí, ale bez srdce tak úplně není, zabodovala i v konkurenci amerických trháků. Více chodili čeští diváci jen na Top Gun: Maverick (téměř 806 tisíc), na Avatar: The Way of Water (skoro 780 tisíc) a Mimoně 2: Padouch přichází (bezmála 700 tisíc).

Dobře, ale my jsme původně, v době před covidem, mířili ještě výš. Chtěli jsme dostat do kin milión lidí. Pandemie tyhle plány přepsala. Už během ní jsme registrovali, že se trh mění. Takže i těch 661 tisíc diváků je vlastně zázrak. Co nás ještě těší, je to, že se nám lidi do kin vůbec podařilo dostat, že silný titul nějakým způsobem táhne, že on-line platformy ještě nemají úplně vyhráno.

Ano, naše mety jsme měli původně jinde, jak jsem říkal, ovšem s pokorou přijímáme to, jak vše dopadlo. Až ale budeme plánovat pokračování, budeme chtít tu laťku posunout výš.

Je to mladý člověk, do čtyřiceti, možná do pětačtyřiceti let. Možná líp řečeno: ten, kdo je mladý duchem. Musí mít rád fotbal, i když to jsme se snažili vyřešit předem. Záměrně jsme dali do filmu věci, které jsou s fotbalem spojené a část lidí na něm zcela odrazuje. Cílili jsme tedy na jeho fanoušky i odpůrce.

S nejlepším vědomím, svědomím jsme pak do kin poslali mainstreamovou věc, jež pobaví. Ano, Vyšehrad je úlet, ale kvalitní, o tom jsem přesvědčen… A ještě se vrátím k divákům. Hodně jsme jich osobně potkali v době, kdy jsme s filmem objížděli republiku. Některým bylo přes sedmdesát a výborně se bavili. Dokázali přijmout naši nadsázku, sami se neberou moc vážně.

Ano, to k naší práci patří. Vzpomenu si ovšem i na lidi, kteří promítání zajišťují. Jeden majitel kina nám třeba říkal, že podobný zájem jako o Vyšehrad: Fylm nezažil do doby, kdy kino v roce 1993 otevřel. Což se poslouchá krásně.

Dopodrobna vám to neřeknu. Ale zase vám přiznám, že jsme se i na začátku trochu báli, jestli diváci do kin dorazí na věc, již znají z internetu, ze seriálu. Sledovali jsme souběžně, jak uspěli Tři tygři. Ti jsou v on-line světě velmi známí, jenže v kinech se jim moc nedařilo.

Budu jen spekulovat. Seriál Vyšehrad vznikal na placené platformě. Za to, abyste ho mohla sledovat, jste musela zaplatit. Tři tygři jsou spojení s YouTube, jejich práci můžete vidět zdarma. Měli to, podle mě, oproti nám těžší.

Dostat lidi do kina na věc, která je zadarmo, je velmi těžká písemka. Ukázalo se navíc, že mají velkou diváckou základnu na Moravě, zbytek republiky moc do kin nepřitáhli. My jsme naopak dali republiku napříč.

Prvně, za scenáristu se rozhodně nepovažuju, ačkoliv mě být u zrodu scénářů baví. Obecně si tak myslím, že jsem lepší dramaturg než scenárista. Je to i těžká práce, všechna ta slova naťukat… Abych úvahu ukončil, upřímně ani nevím, co ČSFD ke mně uvádí.

Já vám nevím… Slyšel jsem, že je to česká tarantinovka, což je podle mě trošku nešťastné. I když nějaké podobné prvky tam jsou. Řekl bych spíš, že je to situační komedie, jež se v jednu chvíli přehoupne v thrillerový žánr s nádechem tajemna. Její děj se točí kolem autonehody tří postav. V retrospektivních flashbacích divák zjišťuje, že v autech lidé neměli vůbec sedět, vidí, co se stalo před havárii…

Žánrově je to trochu asi zmatek, ovšem podle mě film za vidění stojí. Něco podobného se u nás moc netočí. Navíc je film dobře herecky obsazený. Sešel jsem se v něm i s Honzou Zadražilem, s nímž jsem hrál ve Specialistech. On byl i důvodem, proč jsem v něm chtěl hrát, líp řečeno, chtěl jsem znovu hrát s ním.

Tohle je vždycky složitější. Abyste mohla v noci fungovat, musíte si režim den a noc v sobě obrátit, zvyknout si na něj. V rámci zažitého cirkadiálního kódu vás to ovšem stejně vyřídí tak, že přes den spíte. Víte, že v noci vás znovu čeká práce.

Tam vznikla nejdůležitější scéna. Jelikož pršelo, místy ji chránily veliké plachty, aby se vůbec dalo točit, my jsme mohli hrát. Důležitý v ději je i zatmění měsíce, respektive krvavý měsíc.

Dívám se na všechno. Na dobré i špatné věci. Mám rád komedie i horory. Trošku se u nich sebetrýzním. Vím, že mi nedělají úplně dobře, ale stejně se dívám. Třeba Conjuring (česky v Zajetí démonů - pozn. red.) jsem viděl už mnohokrát, stejně se leknu. Jenže mě lekání baví. Ta všehochuť ve filmech je pro mě důležitá, abych mohl jako herec, tvůrce přeskakovat z jednoho žánru do druhého.

Takhle jsem nad vším nikdy nepřemýšlel.

O české tajné službě. Hraju agenta BIS. Zatím jsme točili v Turecku, natáčení stále pokračuje.

Tohle není jednoduché asi nikdy. Ulice byla asi jasná, ne?

Přesně. U Specialistů to zase bylo tak, že jsme na „lodi“ z původní sestavy zůstali se Zuzkou Kainarovou jediní. Rozpadla se nám fantastická parta, do níž vedle Honzy Zadražila patřil i David Prachař. Seriál pak neplnil naše představy, očekávání, která jsme ze začátku měli. V tu chvíli, kdy jsem zvažoval odchod, jsem se i připravoval na zápas MMA.

Natáčení mě brzdilo… Měl jsem už navíc za sebou zkušenost z Ulice. Věděl jsem, že je čas od času dobré vystoupit z komfortní zóny a šlápnout do neznáma.

Teď, zpětně, si naopak říkám, že i z Ulice jsem měl odejít dřív, jenže já na to neměl ty koule. Praktické věci dlouho vyhrávaly. Vnímal jsem, že mám díky ní relativně spokojený život. Až po odchodu jsem zjistil, že nastal právě tím, že jsem odešel. Začal jsem se cítit svobodně.

Peníze řešíme asi všichni. Ale tím, že jsem měl svobodu, jsem si je začal vydělávat jinak. To byl i důvod, proč jsem se nedávno odmítl vrátit do Specialistů. Tím neříkám, že to někdy neudělám, ale momentálně nemám důvod vstoupit do něčeho, co znám.

Asi Lavi.

Jak kdy a jak kde. Někdo si nedokáže ani představit, že nejsem jako moje postava, že můžu být normální. Dokonce se mi i stalo, že si lidé mysleli, že jsem skutečný fotbalista. Není jich většina, ale jsou mezi námi. Takže menšina ve mně skutečně primitiva vidí.

My k tomu říkáme, že jsme nikde ve světě neviděli, aby se přeskočila dvojka a natočila rovnou trojka. Proto, budeme-li dělat pokračování, uděláme hned trojku. Kam se jako Lavi posunu, vám ještě úplně říct nechci.

Prozradím, že budu hrát fotbal tak jako nikdy v životě a podívám se i za hranice… Půjde-li vše dobře, půjdeme do kin v roce 2024/2025. Zatím se soustředíme na to, aby nás vše bavilo po kreativní stránce. Řešíme taky, kam pokračování nasadíme. Jestli půjde aspoň část na platformy či celek „jen“ do kina. Ta první možnost je finančně odhadnutelnější. Nemusíte pak „šedivět“, zda diváci na film přijdou.