Článek
Před časem jste se vrátila z Los Angeles, kde jste se setkala s tamními producenty. Létáte do Kalifornie čím dál častěji?
Na létání do cizích zemí máme Českou filmovou komisi, která propaguje Česko coby natáčecí destinaci, a také České filmové centrum, které propaguje českou kinematografii v zahraničí. Dohromady jde o devět pracovníků, kteří mají na starosti zahraničí.
Vyjíždím s nimi, pokud je to urgentně nutné. Raději ale sedím v kanceláři v pražském Veletržním paláci a probírám se rozpočty a paragrafy. Do Los Angeles jsem jela konzultovat potřebu větší prezentace novely audiovizuálního zákona, jelikož největším dodavatelem zakázkové výroby je samozřejmě Hollywood. Bylo zapotřebí jim vysvětlit nastalé změny.
Co transformaci roznítilo?
Kolem roku 2018 jsme začali silně pociťovat rozmach streamovacích služeb, s nímž se začal dynamicky měnit celý audiovizuální sektor. Small screen čili malá obrazovka a big screen neboli velké plátno jsou si dnes v podstatě rovny.
Přiměla nás tedy proměna diváckých návyků. Mladší lidé se už tak často nevypravují do kina. Pro generaci mých rodičů to byla událost, kdežto dnes bývá pohodlnější zůstat doma v županu a na platformách si naklikat, co a kdy chceme vidět.
Tato situace v roce 2019 dolehla na fond natolik, že přestal být funkční a začal být moc malý. Takzvaně dítě vyrostlo a museli jsme mu vyměnit botičky. Kdyby nepřišel covid, přistoupili bychom k transformaci pravděpodobně ještě dřív. Pandemie posílila platformy a zároveň fondu tehdy uložila naléhavější úkoly, především stabilizační podporu tvůrců.
Mění se způsob financování fondu. Příspěvky mu nyní musí odvádět i zmíněné zahraniční streamovací služby působící v Česku. Řešila jste to na americké schůzce?
Ano. Způsob financování zůstává v zásadě stejný. Skládá se z parafiskálních poplatků (z příjmů ze vstupenek do kin nebo z vysílání reklamy – pozn. red.) a státních dotací. Mění se ale výše procent.
Česká republika obdobně jako celá Evropa přijala unijní směrnici o audiovizuálních službách. Zástupci mezinárodních platforem se tak této novince nedivili. Na setkáních je nejvíc zajímalo, jak teď budou fungovat pobídky, tedy procesní záležitosti.
Meziročně se výrazně zvýšily pro animované filmy či seriály a digitální produkci, a to z dvaceti na současných pětatřicet procent. Čím to, že sazba tolik narostla právě u animace?
Animace se vyrábí daleko složitějším způsobem než hraný film a zároveň se hůř financuje. Existují sice animované filmy pro dospělé, z valné většiny jsou ale určené dětem, tudíž do nich nemůžete dát product placement (formu skryté reklamy – pozn. red.).
Proto jsme si řekli, že pobídku potřebuje vyšší, aby toto odvětví rostlo. Čeští animátoři v poslední době ve velkém získávají ocenění, třeba Kristina Dufková se snímkem Život k sežrání. České audiovizi se v tomto odvětví daří nejlépe.
Podpora nově míří i k videohrám. Proč?
Herní vývojáři mohou žádat o dotace vypisované ministerstvem průmyslu a obchodu, které se týkají technologií a inovací. Pro konkrétní tvůrčí projekty ovšem potřebují něco podobného jako kinematografie, tedy opakující se výzvy fondu, které do jisté míry zajišťují rozvoj oboru. Výroba digitální hry se v lecčem podobá animaci, proto se k nám přidali.
Smysl fondu tkví v tom, že finančně podporuje něco, co by samo o sobě v kapitalistickém tržním systému nevzniklo. Film je ideální točit s nízkými náklady a pro co nejširší publikum. Takový dotaci nepotřebuje. Fond slouží k rozmanitosti nabídky, aby uspokojila i diváky s kritickým myšlením, kteří od filmů očekávají nové podněty.
To samé platí i pro herní průmysl. Chceme, aby vznikaly hry se vzdělávací podstatou. Když jsme o nich diskutovali ve Sněmovně, mluvilo se jenom o střílečkách. Poslanci pravděpodobně jiné hry neznají. Mé děti oproti tomu hrají Minecraft (odehrává se v otevřeném světě s neomezenými činnostmi a pohybem – pozn. red.), díky němu se v útlém věku naučily kupříkladu názvy hornin v angličtině.
Samostatnou kategorii v podpoře získala infrastruktura neboli kina, filmové festivaly a vzdělávací projekty. Jaké cíle si na tomto poli kladete?
Cílem je, aby se divák na nepřeberném audiovizuálním trhu zorientoval a dostalo se k němu dílo, o kterém by třeba jinak neuslyšel. Když každý rok přijedu na Berlinale (německý filmový festival), bombarduje mě neskutečné množství obsahu.
Producent musí přemýšlet nejen o vývoji a výrobě, ale i o distribuci a zviditelnění filmu, mimo jiné na tuzemských i zahraničních festivalech. Důležité jsou i moderní způsoby promítání v kinech a propagace ve filmových periodikách a knihách.
Na debatě v rámci letošního Berlinale jste tvůrcům vzkázala, ať jsou kreativní, ale zase ne příliš. Jak jste to myslela?
Narážela jsem na podobu žádostí o podporu od fondu. Když rada rozhoduje, komu dá peníze, má po ruce pouze tuto žádost s přílohami. Pro každého žadatele je do kolonek těžké vypsat, co radní potřebují vědět. Když si přihlášky pročítám, často si říkám, proč z toho dělají slohovky. Žadatelé mají být kreativní, ale měli by zachovat kontext a být efektivní.
Jak vysoko se teď Česko coby natáčecí lokace drží na světové úrovni?
České republice jakožto natáčecí destinaci je konkurentem víceméně jen Maďarsko. Často se bere v potaz jen procento pobídky, je ale potřeba podívat se i na takzvaný checklist, který kontroluje zahraniční produkce. Ten řeší, zda máte, či nemáte pobídku, a pokud ano, jak je velká a na co ji lze uplatnit.
Zabývá se i tím, jak rychle se vyplácí. U nás se vyplácí už dva měsíce po vyúčtování. V Maďarsku si ji odečítají z daní, trvá to však výrazně déle. Důležitými kritérii jsou také obsazenost ateliérů, počet filmových štábů a samozřejmě nabídka lokací.
Audiovizuální sektor napříč světem prožívá posledních sedm let trvalé období nejistoty. Po covidu, kdy se nemohlo natáčet a byla zavřená kina, začala stávka scenáristů a herců kvůli umělé inteligenci. Jakmile skončila, přišla energetická krize, do toho válka na Ukrajině a teď prezidentský návrat Donalda Trumpa. To všechno působí na audiovizuální trh, s nímž je to jako na houpačce.
Zahraničních zakázek obecně moc není. Platformy měly strategii, která se jim hodila v covidové době. Boom domácího sledování ale opadl, lidé byli rádi, že zase můžou ven.
Hollywoodská studia se s platformami začala sdružovat, nebo založila vlastní videotéky. Průmysl jedná rychle, legislativa je přitom pomalá, složitá a těžkopádná, z čehož vzniká obrovský zmatek. Smyk snad ale vybereme.
