Hororová Týna: V Havěti chci vyprávět o xenofobii, říká režisér Sébastien Vaniček

Havěť ve zkratce pojednává o arachnofobii. Odemykáte vlastní noční můru?

Vůbec ne. Jen mě hodně zajímají pavouci a podobná malá stvoření. Přitahuje mě na nich, že z nich máme strach, aniž bychom věděli proč. Snad všichni se štítí jejich vzhledu. Ve filmu chci vyprávět o xenofobii, tedy když se bojíme čehokoli, co je nám cizí, přestože to mnohdy nemá důvod.

Reprezentují filmoví pavouci imigranty ve Francii?

Symbolizují lidi, které máme tendenci v přeneseném smyslu strkat do klece, vyhánět je třeba na předměstí. Nemusí jít nutně o přistěhovalce, ale obecně o kohokoli, kdo je něčím jiný a zároveň nechce být v té kleci zavřený.

Dokážete mít pro strach z cizinců v určitém ohledu porozumění?

Ne, nerozumím mu. Nikdo už není cizí, jakmile ho oslovíte a začnete si s ním povídat. Svým filmem chci poukázat i na dnešní neschopnost komunikace. Ústřední sourozenci v něm spolu prakticky nemluví, jejich přátelé také ne, nedokážou hovořit ani s policií.

Jste fanouškem přírodních hororů, jejichž zástupcem je i váš snímek?

Upřímně ne, nejsem ani moc fanoušek hororů. Raději mám jiné žánry, což se ostatně projevilo u mých předešlých kraťasů. Že jsem horor natočil jako svůj debut, je náhoda. Přišlo mi, že jím nejlépe sdělím to, co chci, a navíc ukážu intenzitu nebo řemeslný um.

Samozřejmě znám Čelisti nebo Arachnofobii. Na další přírodní horory z padesátých a šedesátých let jsem se pak koukal kvůli práci. Dívám se na ně jen proto, abych si prohluboval znalosti o kinematografii.

Během dospívání jste prý vzal otcovu kameru a začal s ní natáčet hmyz. Co vás na něm fascinovalo?

Potřeboval jsem se naučit pracovat se světlem, zvukem a střihem, ale nenašel jsem nikoho, kdo by byl ochotný nechat se natáčet. A tak jsem začal zachycovat hmyz. Vždycky mě poutal svou spletitostí. Na broucích je z estetického hlediska spousta prvků, na něž se dá zaměřit.

Nebojíte se jich?

Kdepak. Brouci se víc bojí mě než já jich.

Vyrůstal jste v Paříži, ale máte české kořeny. Jak je to s vašimi předky?

Jsem napůl Čech ze strany otce. Byli jsme si hodně blízcí s dědečkem, jeho tatínkem, který vytvořil rodokmen a sepsal rodinné příběhy do naší soukromé knihy. V Česku jsme odjakživa trávili všechny prázdniny. Stále je pro mě důležité neztratit s českou kulturou kontakt.

Co máte na Česku nejraději?

Kdykoli jsem v Praze, připomene mi Paříž. Obě jsou historická města plná příběhů. Líbí se mi brutalismus v architektuře, dají se s ním vytvořit krásné fotky. Spatřuji v něm dědictví sovětské éry. A pak mám samozřejmě rád vaše jídlo. Babička nám hodně vařila české speciality.

Která je vaše oblíbená?

Svíčková s knedlíky.

Vraťme se k hororům, kterých v Česku vzniká jako šafránu. Francie naopak proslula vlnou nemorálních hororů, takzvanou New French Extremity. Jak na ně tamější publikum reaguje?

Tato vlna přišla kolem roku 2000. Následujících deset, možná dvacet let jsme je milovali. Teď žánr opanuje jiný typ hororu, jaký tvoří kupříkladu Julia Ducournauová (režisérka a scenáristka filmů Raw či Titan – pozn. red.). Myslím, že k těmto filmařům tak docela nepatřím, jde jim zejména o výrazné prohlášení.

Svůj horor jsem chtěl udělat i zábavný, aby na něj diváci přišli v hojnějším počtu a užili si ho. Vyrostl jsem na dílech Stevena Spielberga, Davida Finchera nebo Jamese Camerona, to jsou mistři zábavy a scénáře. V podobném duchu chci vést i své budoucí snímky.

Kdo je vaším největším vzorem?

Jednoznačně Ridley Scott. Jeho Vetřelec je podle mě jeden z nejlepších filmů vůbec.

Právě pracujete na dalším dílu filmové série Lesní duch, která se dočkala dokonce muzikálové verze na Broadwayi. Jaký nový směr se jí snažíte dát?

Nyní jsme teprve v procesu psaní scénáře, který se rychle mění, takže bych o něm zatím nerad mluvil. Netvořím vyloženě pokračování, pouze budu vycházet z původního filmu, což pro mě hodně znamená. Můžu v něm tak svobodně vyjádřit vlastní myšlenky. Chci opět reflektovat lidskost.