Herečka Jana Paulová: K smíchu nikoho nedonutíte

V takovém rozsahu, v jakém se děje ve filmu Ženská pomsta, rozhodně ne. Ale malé holčičí pomsty jsme samozřejmě dělaly, hlavně v pubertě. Když se po nás nějaký pěkný kluk dostatečně nedíval, vymyslely jsme něco, jak na sebe upoutat pozornost. Z dnešního pohledu je to ale samozřejmě úsměvné.

Předně kvůli osobě režiséra Dušana Rapoše, dále kvůli obsazení a také scénáři. Těšila jsem se na to, že se potkám s Evou Vejmělkovou, což je pro mě úžasně zajímavá bytost. Měly jsme podobný osud, obě jsme na nějaký čas přestaly hrát. Já se jen vrátila za kratší dobu, ona později. Také jsem byla zvědavá na první herecké setkání s Mahulenou Bočanovou a lákalo mě zahrát si partnerský pár s Petrem Rychlým. V seriálu Ordinace v růžové zahradě mu totiž hraju tchýni.

Na filmu se podílí spousta lidí, které mám ráda a je mi potěšením s nimi pracovat. Věděla jsem, že mě to bude bavit a budu v dobrých rukou.

To si nemyslím, mně osobně se naopak závěr natočený v prostředí Beskyd moc líbí. Příběh díky tomu zůstane v reálné rovině. Není v něm nic, co by se nemohlo stát.

Vlastně nevím. Někdo mi vyčítal, že jsem natočila tři díly Troškových Kameňáků, a tak jsem možná měla takového nepsaného zaracha. Ale také to může být tím, že jsem se prostě zrovna nikomu nehodila, tak už to v naší profesi bývá. Ale zdá se, že se to zlomilo, protože jsem dostala nabídku na další film.

Nabídka na natáčení čtvrtého filmu samozřejmě přišla, protože tvůrci chtěli zachovat hlavní postavy. Já ale měla pocit, že už toho bylo příliš. A navíc čtvrtý už netočil Zdeněk Troška, což také hrálo roli.

Každé rozhodnutí nám přináší něco dobrého a něco zlého. Vzpomínám si, že jsem před natáčením prvního Kameňáku stála v Indii před chrámem a řešila, ve které díře budu nocovat, a do toho mi volal Zdeněk Troška, že pro mě má hlavní roli ve filmu. Udělalo mi to radost a na to konto jsem se nastěhovala do hotelu, aniž bych ještě ze slíbeného honoráře viděla jedinou korunu.

Když jsem si pak přečetla scénář, váhala jsem, jestli spolupráci neodvolat. Nakonec jsem si řekla, že tenhle film distribuce do kina stejně nevezmou, nepustí ho ani televize a já budu mít práci. Vůbec mě nenapadlo, že z něho bude takový fenomén.

Kameňák je už zkrátka součástí mého života. Ale musím říct, že jsem si při natáčení zažila krásná období s milými lidmi. S nadsázkou i to, že s Vaškem Vydrou bych se jinak v posteli nikdy neocitla.

Naprosto. Hraju v pěti komediích, které jsem si sama vybrala, a třeba tu, která se jmenuje Bez předsudku a partnerem mi v ní je Pavel Zedníček, hrajeme devatenáct let. V komediích hraju proto, že jsem šťastná, když se lidé smějí. Potřebuju tenhle druh zpětné vazby, vysvědčení, které mi diváci vystaví rovnou na místě. To je to, co tomu všemu dává smysl, protože k smíchu nikoho nedonutíte.

Těžké by to bylo, kdybych byla chlap anebo se to snažila hrát jako on. Inscenace je ale napsaná pro ženu, a protože ji i režíruju, mohla jsem svobodně dát té postavě jinou podobu. Nasazení té postavy je ale obrovské, stejně jako bylo v mužské verzi, kterou hrál Luis de Funes.

Pořád, i když mi stále častěji dělají parťáky můj manžel nebo mladší dcera Anežka. Když mám ale namířeno na místo, které je podle mě ne zcela bezpečné, nechci je vystavovat riziku a zamířím tam sama. Kromě toho ráda improvizuju a měním svá rozhodnutí, a to pak může být pro spolucestující nepříjemné a mě to zbavuje svobody, kterou na cestování miluju.

Nerada plánuju a potřebuju se rozhodovat podle momentálních okolností. A když jsem sama, tak se spíš přiblížím místním, někdy velice zajímavým lidem. V Indii jsem tak třeba potkala pár zajímavých duchovních mistrů.

Někteří ano, a někteří ne. Zažila jsem setkání, z nichž jsem byla zklamaná, nebo ke mně energie svatých lidí prostě nedoputovala. Naopak jiná mě posunula.

Jedno z nejsilnějších bylo setkání s indickým duchovním učitelem Sri Brahmamem. Pozvala jsem ho dokonce do Prahy, a on, byť nikdy předtím v západním světě nebyl, dokázal tady své učení vysvětlit tak srozumitelně, až mě to udivilo.

Přivezla jsem ho domů a na první setkání s ním přišlo deset lidí. Na dalším jich už bylo třicet a potom padesát. Když přiletěl podruhé, setkání se uspořádala v tělocvičně, potřetí v aule. Potom si už jeho cesty začali organizovat sami lidé, kteří ho tu chtěli mít.

Vlastně ano. Jezdila jsem za ním do vesnice, kde v jeho ashramu dožívali staří chudí lidé. Já tam na ulicích viděla i spoustu žebrajících sirotků a napadlo mě, že bychom to mohli spojit tak, aby si ti lidé vzájemně pomohli.

Vznikla tedy škola, ve které se setkávají dvě generace. Děti tam žijí a učí se, a některé díky tomu přežijí své dětství, protože některé osudy jsou často velmi smutné. A vzdělání, které tam získají, jim třeba pomůže zlepšit budoucí život.

První domeček pro děti jsem postavila poté, co jsem dostala peníze za účinkování v jedné reklamě. Oslovila jsem pak i jiné lidi a tím se podařilo získat další částky na stavbu i provoz. Později jsme z toho udělali i jakousi adopci na dálku, takže lidé mohou posílat peníze na konkrétní děti.

Narostlo to do velkých rozměrů a bylo to pro mě už nejen příliš nákladné, ale i organizačně náročné. Před pěti lety jsem se tedy rozhodla nechat to na jiných a předali jsem ten projekt Nadaci Šance. Ale je to stále má srdeční záležitost.

Může se vám hodit na Firmy.cz: