Herečka Cailee Spaenyová: Presleyovi byli naše rodinné hvězdy

Hrát chtěla odmala, jak vzpomíná. V kariéře ji podporovala máma, která s ní neváhala obrážet konkurzy. Najezdit kvůli tomu tisíce kilometrů, respektive mil. Vyplatilo se. Cailee dokázala v branži uspět. Nejen jako herečka. Upozornila na sebe i jako zpěvačka.

Rozhovor poskytla v rámci propagace filmu Priscilla, který vstoupil ve čtvrtek do českých kin. Novinky.cz se akce účastnily. Snímek režírovala Sofia Coppolová.

Priscilla Presleyová je legenda. Jak jste se připravovala na její ztvárnění?

Neřekla bych, že šlo o nějaký speciální postup… Vždy vycházím z toho, co dostanu. Sofia Copollová napsala scénář, který důkladně vychází z Priscillina života. Konkrétně z její knihy (Můj život s Elvisem, 1985 – pozn. red.), jež obsahuje plno podrobností, včetně pikantností, vtípků. Můžete v ní sledovat celou její cestu s Elvisem, od jejich seznámení až do jeho smrti. Priscilla do ní vložila vedle faktů také své pocity, zachytila to nejdůležitější, co se jejich vztahu týkalo.

Líbila se vám její kniha?

Až mě zaskočilo, jak dojemná byla. Ukazovala naplno mimo jiné její zranitelnost… A bylo také skvělé, že jsem s ní před natáčením mohla osobně mluvit. Mluvila s ní i Sofia. Ujasnily jsme si ještě před první klapkou, jak máme její postavu vidět…

Do toho jsem procházela dobové materiály, vzpomínky jiných lidí, kteří slavný pár znali. Poslouchala jsem k tomu Elvisovu hudbu. Ze všech těchto střípků jsem v sobě vytvořila „celek“ s pevně danou časovou osou, který jsem pak „prodávala“ co nejpřesvědčivěji před kamerou.

Zároveň jsem musela skutečnou Priscillu, její vzpomínky ze sebe před natáčením dostat. Já nejsem ona. Touha ztvárnit ji co nejdokonaleji by mohla skončit v křeči. Tohle ale hlídá režisér/ka. Sofia navíc přesně ví, co (ne)chce.

Mohli jste – vy herci – na place výrazněji improvizovat?

Nebyl k tomu důvod. Sofia vybrala z Priscillina života momenty, které pro ni, pro soužití s Elvisem byly zásadní. To ona jako režisérka pak jimi vyprávěla vlastní poetický příběh.

Pochopila jste díky informacím, které vám dala sama Priscilla, vztah Presleyových?

Pochopila jsem především, že se opravdu milovali. Ano, dnes šokuje, že Priscille bylo jen čtrnáct, když se do Elvise v Německu zamilovala, a záhy nato s ním skutečně začala žít, jenže on se o ni zpočátku velmi staral. Pečoval o ni s láskou. Byla to jeho sláva, jeho (ne)úspěchy, které jejich vztah později úplně změnily.

Co by vás nad rámec snímku, nad rámec scénáře jako divačku ještě zajímalo?

Jak se Priscille dále vedlo, když opustila brány Gracelandu, svého amerického domova. Uvědomovala si podle mě i v tu chvíli dobře, jak zásadní to byl krok. Ano, hledala se… Zároveň plně chápu, proč Sofia právě tímhle momentem svůj snímek končí.

Vidíte v postavě Priscilly moment, kdy se rozhodla nebýt ozdobou slavného muže?

Právě ve chvíli, kdy se stane matkou. V tu chvíli musela dospět a přemýšlet o tom, co chce nejen pro sebe, ale také pro své dítě. Pro mě tak byla asi nejintenzivnější scéna, když si balí kufry a odchází od Elvise… Ale řekla bych celkově, že podobně náročných scén je ve filmu více.

K tzv. dobovce patří dokonalý make-up, šaty. Cítila jste se v takové stylizaci dobře?

Sezení v maskérně, střídaní kostýmů jsem si vyloženě užívala. Jako herečka jsem zvyklá i na natáčení, kdy make-up nemám. Jde většinou o „civilní“ projekty. Priscilla byla jejich přesný opak: česaly se složité účesy, malovaly se výrazné oční linky. Připadala jsem si jako malá panenka, kterou pořád také převlékali.

Jsme u kostýmů. Zamilovala jste si konkrétní šaty?

To je na delší vyprávění. Museli jsme Priscillu zachytit zhruba od čtrnácti do sedmadvaceti let. Během třiceti natáčecích dnů jsem tak vystřídala skutečně hodně kostýmů.

Plus jsme pracovali na přeskáčku, tedy z hlediska časové posloupnosti. Hned druhý den jsme například dělali závěr snímku. Říkávám k tomu s oblibou, že ráno jsem byla těhotná, po obědě mi bylo čtrnáct…

Tomuhle všemu se přizpůsobovaly šaty a make-up. Priscillu ostatně oblečení, jakási stylizace, vždy definovaly.

Jako dívka jsem proto nosila jemně růžovou, spodničky. V momentě, kdy jsem potkala Elvise, jsem v oblékání „přitvrdila“.

A měla jste tedy nejoblíbenější šaty?

Ty svatební. Ušil je Chanel, do USA přiletěly až z Francie. Poslední zkoušky, úpravy se na nich dělaly přímo na mně. Pak zase odjely a na natáčení se vrátily v „den svatby“. Už jejich oblékání byl zážitek. Což jsme všichni vnímali. Cítila jsem se v nich jako princezna.

Elvise hraje Jacob Elordi. Sedli jste si hned?

S Jacobem je sen pracovat. Bere svou roli neuvěřitelně vážně, což je to, co jako herec/herečka chcete. Měl podle mě víc textu než já. A jelikož se hodně věcí mezi námi „řekne“ beze slov, hodně těch scén bylo na mně. Bez Jacoba v zádech by nevznikly. Jistil mě. Je to vážně neuvěřitelný herec.

Na festivalu v Benátkách jste loni za tuto roli dostala cenu Coppa Volpi pro nejlepší herečku. Změnila vám život?

Podobná ocenění beru s rezervou. Ona se ani nedají brát vážně. Když to začnete dělat, máte problém. Zájem veřejnosti k mé práci zkrátka patří. Stejně jako všechny otázky, co udělám se svou kariérou, jak se mi hrálo to a to a tak dále. Já si ovšem od slávy, jejích podob udržuji odstup.

A je pravda, že jste Elvisovou fanynkou už odmala?

To nepopírám. Dodávám, že jsem jeho fanynkou díky své rodině. Na Gracelandu jsme byli kdysi v rámci rodinného výletu, na nějž se nedá zapomenout. Táta plakal, když si představoval, jak tam asi Elvis žil. Máma to prožívala podobně.

A i naši sousedé považovali Presleyovy za krále a královnu rock’n’rollu. Byli hvězdami snad pro všechny, kteří žili a žijí v Missouri jako my. Jenže nikdo z nás neznal dopodrobna jejich skutečný příběh. Proto když přišla role Priscilly, šlo o splněný sen.

Znala jste podobně jako Presleyovy odmala také Sofii Coppolovou?

Ano, měla jsem ji také ráda od dětství. Znala jsem její filmy. Věděla jsem, co dělá. A v šestnácti letech mi zavolala a mluvily jsme o filmu, který se nakonec ale nenatočil. Ani nevím, zda si to taky pamatuje. Následovaly další dva její projekty, kde jsem se o roli ucházela v konkurzu. A nakonec vyšla „až“ Priscilla.

Předtím jsem pracovala s herečkou Kirsten Dunstovou. Ta se Sofií kamarádí, dobře se znají. Přimluvila se za mě, myslím si.

Takže tu roli jste dostala hned? Bez castingu?

Žádný konkurz se nekonal. Se Sofií jsme zašly na kafe. Já tehdy ani nevěděla, kvůli čemu mi zavolala. A když to na mě „vybalila“, ohromila mě.

Jaká je jako režisérka?

Chápavá, vstřícná. Zvládá okolní velký stres během natáčení, aniž by ho přenášela na jiné. Nemá ani přehnané ego, nemusí si nic dokazovat. Na rozdíl od jiných režisérů, kteří jsou sem tam horší než filmové hvězdy.

Na druhou stranu Sofia ví, co chce. Velmi důsledně si jde za svým, za svými představami. Nesleví. Nás s Jacobem kvůli tomu držela v bublině klidu, abychom mohli pracovat.

A jak vše nejlíp shrnout? Natáčení s ní se obejde bez křiku, dramat, bez drbů. Ona na place jednoduše je. Lidé se s ní cítí dobře. Hraje tam i hudba. Všichni máme plné žaludky. V pauzách mezi záběry jsme taky hráli pickleball (míčová hra s pálkami – pozn. red.). Je s ní zábava, navíc dělá skvělé filmy. Podobná práce je snem každého herce, herečky.