Herec Ladislav Hampl: Ze srandy o sobě říkávám, že jsem albín ze Sudet

Pocházíte ze sportovní rodiny. Co si pod tímhle termínem mám představit?

Tatínek se celý život pohyboval kolem sportu a moji prarodiče dělali na závodní úrovni basketbal.

A jak se dítě z podobné rodiny dostane v deseti letech do libereckého divadla, kde jste debutoval?

Přivede ho tam maminka na jeho vlastní přání. Vedle sportu jsem totiž odmala rád hrál, chodil do recitačního kroužku, do tvůrčí dramatiky. Vše mě bavilo a když liberecké divadlo vypsalo konkurz na roli kloučka, který má přeběhnout jeviště, máma mě na něj vzala.

Běhal jste nejlíp z uchazečů o roli, proto vás vzali?

Ne, já jsem k tomu ještě pískal, spíš jsem tehdy po jevišti chodil, než běhal. Ani jsem přitom nic neřekl… Ale tahle role mě vlastně nakonec přivedla až na DAMU, kde jsem vystudoval herectví.

Táta sportovec vám to nevymlouval?

Vůbec ne. Ani maminka. Fandili mi. Chodívají na má představení a někdy v jejich tváři vidím i obdiv k tomu, co tam vidí. Každý po svém.

Když jsme u toho obdivu, v kolika tvářích vidíte obdiv vy, když jste na jevišti, případně po skončení představení?

Záleží na tom, kolik diváků přijde a jak se jim to líbí…

Naopak jejich reakce spíš nevidíte, jde-li o filmy a televizní projekty, v nichž hrajete. Mám pocit, že vás hodně obsazují do dobovek, namátkou Zlatá labuť, Král Šumavy. Fantom temného kraje, ale i Bohéma, Já, Mattoni.

Myslíte? Já to spíš vnímám jinak. Proběhne konkurz, casting, kamerové zkoušky, poté herecké obsazení, přičemž já tu svou roli buď dostanu, nebo ne. To není náhoda, je to vždy nejlepší rozhodnutí tvůrců daného projektu. A jestli mně sedí víc dobovky? Děkuji za postřeh, já to tak nevnímám.

Přijde mi, že se do podobných projektů hodíte. Jste velmi světlý typ, v něčem až árijský.

Já taky ze srandy o sobě říkávám, že jsem albín ze Sudet… Ostatně v Liberci žije již pátá generace našeho rodu, rodu Hamplů. Jen právě v době, kdy Němci obsadili Sudety, včetně Liberce (německy Reichenberg - pozn. red.), museli odejít do českého vnitrozemí. Za druhé světové války pak žili mí předci šest let v Lysé nad Labem. Hned, jak skončila, se Hamplovi vrátili zpátky do Liberce. Žijeme tam už sto let.

Něčím se vaši předci museli i živit. Co například dělali vaši prarodiče?

Z tátovy strany, co si pamatuji, pracovali v Textilaně. Mamky tatínek musel milovat dřevo, podle dílny a nástrojů, co jsem jako dítě u něj ve sklepě objevil.

Vy jste se ovšem kvůli práci z Liberce odstěhoval. Nerad?

Jsem tam pořád doma, i když bydlím nejen kvůli práci už od DAMU v Praze. Kdykoli mohu, jezdím zpátky. Liberec miluju, jsem s ním spojený pupeční šňůrou. Považuju se za libereckého patriota. Hraju tam i v Divadle F. X. Šaldy, teď například v představení Burian…

Stručně řečeno, cítím, že jsem v tomhle kraji díky předkům hluboce zakořeněný. Snažím se pro něj i cosi dělat, je-li to možné. Což, jak vím, nemusí mít podobně každý. Už na gymplu jsem vnímal, že ti, jejichž prarodiče Liberecko doosidlovali, přišli třeba z Prostějovska, často tyhle pocity nemají ani ve druhé, třetí generaci.

Ještě vás vrátím k Burianovi. Představení o slavném komikovi je velmi oceňované. Jak jste se do něj dostal?

Oslovila mě umělecká šéfka a režisérka divadla Kateřina Dušková ve chvíli, kdy jim někdo vypadl. Za covidu jsem opustil herectví a šel se věnovat něčemu jinému. Přišel jsem pak na čtyři, pět zkoušek a do Buriana rovnou nastoupil. Hraju v něm hned několik roliček, lidi, kteří vytvářejí svět kolem Vlasty Buriana (Veronika Korytářová dostala za roli Thálii - pozn. red.).

Když jsme u divadla. Jakou svou roli máte nyní nejraději?

Tu z Celetné. Jde o představení Terminus, které bude mít asi brzy derniéru. Hrajeme jej už necelých deset let a jde o nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělal. Najdete v ní nepravidelné verše, je i fyzicky, mentálně velmi náročná. Se dvěma kolegyněmi, Bárou Lukešovou a Terezu Rumlovou, máme každý své monology a vzájemně si je předáváme. Musíme být ve střehu, aby vše vyšlo. Kolem nás nejsou navíc téměř kulisy. Každá chyba je velmi vidět.

A co Divadlo Na Fidlovačce, Lov na losa? Komedie jednoho z nejznámějších současných polských dramatiků Michała Wałczaka. Ani ta nevypadá moc jednoduše. Zapadá vám tedy do vašeho repertoáru?

Já hlavně žádný svůj repertoár nemám. Dlouhé roky jsem na volné noze, herectví dělám jako svobodné povolání. Práci beru tak, jak přichází, jsem rád, že je. Snažím se ale držet jedné zásady: o práci si neříkám. Čekám, co mi kdo nabídne, pak se rozhoduju. V případě Lovu na losa mě lákala dobrá parta, režisér Jakub Krofta, s nímž jsem ještě nepracoval…

Tahle komedie je navíc původně polská. Je v ní hodně narážek na katolictví, na víru. S nimi jsme museli zacházet velmi citlivě, hodně se jich i vyjmulo, protože Češi jsou ateisti a většinou by je nepochopili. Text byl vážně velmi náročný, zkoušení ještě více a představení to mělo celkově dost těžké.

Jak těžké?

Nejsem typ, který by někomu mazal med kolem pusy… Na rovinu: nastaly určité problémy, které stále vychytáváme, a to i po premiéře. Jde především o přeobsazení jedné z hlavních rolí, kterou teď hraje Saša Rašilov. Což je skvělá volba, jen se vše muselo znovu přezkoušet. Čekalo nás znovu sžívání na jevišti.

Lov na losa byl v něčem znovu na začátku i po premiéře. Což se občas stává. Příprava na představení nekončívá premiérou. Naopak, diváci jej vylepšují a vylepšují jen tím, že na ně chodí. Mohou hercům hodně pomoci.

Je u nás běžné, že se představení přeobsadí hned po premiéře?

Tady to byla nutnost, protože jeden z mých kolegů tu roli položil. Asi tak. Nějak jsme si neporozuměli, že i divadlo je práce a k ní patří i to, že musíte umět základy. V případě herectví je to osvojení textu role, kterou hrajete. Neumíte-li text, je-li na jevišti minimum herců, nikdo vás nezachrání… Tak to prostě je. Se Sašou se proto snažíme představení reprízami dotáhnout tam, kde má být. Ta komedie je drsná, dobrá. Určitě stojí za viděnou.

No, jenže diváci zaplatí i x set korun za lístek. A tohle nezní zrovna jako pozvánka: musíte Lov na losa vidět.

Ale ono je to vážně krásné představení! Mám ho rád. Jen prostě jako herec vím, že někdy se musí hra vypilovat ještě po premiéře, během procesu, pak je lepší a lepší.

Diváci vás mohou vidět i v televizi. Na Nově ve Zlaté labuti. Kolik dílů měsíčně točíte?

Čtyři až pět. Musím říct, že mě to zatím baví.

Vypadá to až na nekonečný seriál. Jsme u plánování vaší práce. Předpokládám, že máte elektronický diář, v němž má divadlo přednost. Můžete říct: nejdu natáčet, protože hraju například v Liberci?

Diáře mám právě proto, aby se tohle nestávalo. Ten elektronický mi vede člověk, kterého jsem si na to najal, abych měl v plánování práce pořádek, aby mi vše co nejlíp poskládal. Jsem za to své rozhodnutí rád. Jinak bych nedělal nic jiného, než pořád telefonoval, řešil termíny… Pak mám ještě papírový diář, kam si vše důležité přepisuju.

A jak často diáře kontrolujete?

Pořád, abych věděl, jak a kdy se mám na práci připravit. Mimo jiné u zmíněného představení Terminus se rád na něj chystám i týden předem, na jinou práci mi stačí den.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo F.X.Šaldy, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Celetné