Herec Kabir Bedi: Sandokan je příběhem mých rodičů

Setkání s legendou probíhalo v pražskému multikině. Fanoušci za něj zaplatili stovky korun. Kabir Bedi jim věnoval více než hodinu. Byl přívětivý, laskavý a hlavně neuvěřitelně vděčný za to, že přišli.

Prozradil ledasco, třeba to, že je u nás potřetí, že už jako malý si zamiloval Československo a že jeho rodina se aktivně podílela na rozbití Britské Indie.

Rodiče bojovali za svobodu a lidská práva. Jeden čas dostala máma práci v Barmě, v rámci aktivit OSN v sociální oblasti. Jenže už měla mě, mé sourozence. A jedna z jejích nejlepších kamarádek v Novém Dillí, kde jsme žili, byla česká dáma, Adriana. Poprosila ji tak, aby se o nás postarala.

Šest měsíců, ale staral se o nás i její muž, byly to díky nim vážně krásné měsíce. Děti ještě neměli, Adriana po nich velmi toužila. Byla tak moc ráda, že se o nás může starat. Asi jsme jí přinesli štěstí, protože záhy poté, co jsme se vrátili k mámě, otěhotněla a narodila se jim holčička Mája. Dlouhé roky jsme spolu zůstali v kontaktu. Mája žije jinak v Kanadě.

Byl jsem v Praze před lety na festivalu bollywoodského filmu, poté ještě v Horšovském Týně na festivalu dětského filmu. Ale jak jsem říkal, k vaší zemi, kultuře mám hluboký vztah. Vaše kinematografie mě velmi ovlivnila už jako studenta. Hlavně snímky Jiřího Menzela, miluju jeho Ostře sledované vlaky. Rád jsem měl Václava Havla. Je nejen velký spisovatel, politik, ale i autor důležitých myšlenek. Navíc, pokaždé, když k vám přijedu, lidé mě vřele vítají.

To je složitější. Už jako dítě jsem prošel školními divadly, ale když jsem odešel do Bombaje, chtěl jsem stát na druhé straně kamery. Začal jsem točit reklamy, jako režisér a tvůrce… Herectví jsem ale úplně neopustil. Pořád dokola mi tak lidé říkali: proč nejsi herec, vždyť na to máš předpoklady. Okolnosti nakonec rozhodly za mě. Režisérem jsem se nestal. Moje pozice byla před kamerou.

Ano, a když se mě mladí lidé ptají, jak to udělat, aby byli slavní, ptám se jich, proč to chtějí. Na jejich odpovědi: chci být bohatý, známý…, rovnou odpovídám: jediné, co musíte, je milovat herectví, svou práci. Ostatní, možná, přijde samo. Ne každý může být úspěšný, bohatý a slavný, i na to musíte myslet. Já jsem uspěl. Byl v tom osud, kus štěstí, dřina a pokora k práci, kterou stále miluji.

Ten seriál je italský. Když se měl točit, hledal se ideální Sandokan. Filmaři kvůli tomu dorazili i do Bombaje. Hledali vysokého muže s atletickou postavou, s plnovousem. Tohle vše jsem tehdy měl. Zatímco režisér Sergio Sollima by mě hned bral, jinému člověku jsem se nelíbil, tak Italové odjeli dál. Pozvali mě ovšem na casting do Itálie. Musel jsem odletět na své náklady, zaplatit si cestu.

Když jsem přijel do Říma, tak tam na mě čekala spousta různých testů, včetně akčních scén, jízdy na koni… Zbytek znáte, roli jsem dostal. To, že se ze seriálu stane legenda, ale, myslím, nečekal nikdo. Seriály přicházejí a odcházejí…

A ještě k tomu mám vtipnou historku. Když se začal Sandokan v Itálii vysílat, tak jsem čekal na to, že se mi ozvou, jak uspěl. Uvědomte si, že tenkrát nebyl internet. Když jste chtěl/a telefonovat do zahraničí, tak jste si u operátora musel/a hovor objednat, což bylo náročné i drahé. Pořád se nic nedělo. Říkal jsem si: Ty jo, nevolají mi, tak to asi nebude úplně dobré znamení.

Všichni si mysleli, že se mi již ozval kdosi jiný. Zatímco seriál úspěšně běžel, já se v Indii bál, že je to propadák. Jako první mi pak zavolal italský novinář s tím, že bych se měl do Itálie vrátit, že to vypadá nadějně. Tak jsem si zase ze svého zaplatil letenku a vyrazil. Vzal jsem s sebou přítelkyni, nádhernou indickou herečku Parveen Babiovou.

Když jsme v Římě vystupovali z letadla, čekal tam dav fotografů. Sekali jednu fotku za druhou. Otočil jsem se na Parveen a zeptal se jí, koho to fotí? Ona do mě dloubla loktem a řekla: tihle všichni jsou tady kvůli tobě. Tak jsem jim začal mávat, cítil jsem se jako císař.

Ano, jsem za ni stále osudu moc vděčný. Poté, co dobyl seriál Evropu, jsem si navíc poměrně brzy uvědomil, že mi tady nikdo další role spíš nenabídne. Zapracoval jsem na sobě a rozhodl se vydat do Hollywoodu. Chtěl jsem dokázat, že nejsem herec jedné role.

Měl jsem zase štěstí. Průlom byl film Ashanti (1979), který jsem natáčel mimo jiné s Omarem Sharifem a Michaelem Cainem. Za pár let přišla nabídka na bondovku, na Chobotničku (1983).

Produkce chtěla z Ameriky expandovat. Hledala jiné publikum, musela tedy hledat jiné herce než ty, kteří byli slavní ve Spojených státech. Já, Ind slavný v Evropě, jsem se jim hodil. Navíc se natáčelo také v Indii, což bylo skvělé. Jde o akční scény, kde se bojuje na letadle… Dá se tedy říct, že Sandokan mi zajistil slávu v Evropě, Chobotnička mě proslavila ve světě.

Moc rád jsem podobné věci dělal. Ne vždycky mi to producenti dovolili. Pak byly i chvíle, že to nešlo. Skákat proti tygrovi? To nelze. Nemůžete mu říct: skoč, teď. V těchhle chvílích se využívaly triky. A někdy bych za ně byl i rád.

Vzpomínám na pernou chvilku z natáčení Černého korzára (1976) v Kolumbii. Jedna z hlavních scén se odehrávala na lodi, z níž jsme měli s Carole Andréovou skočit. Ozvalo se: akce, já ji popadl, spadli jsme do vody. Měli jsme se do záběru spolu vynořit. Jenže zatímco ona hned stoupala k hladině, já klesal. Měl jsem vysoké boty, naplnily se vodou. Málem jsem se utopil. Od toho mě zachránil nápad využít ruce jako vrtule. Rychlé točení mě dostalo na vzduch.

Točila se znovu. Místo bot mi dali hrozně dlouhé nadkolenky.

Sandokan je Ind a zamiluje se do Angličanky Marianny, společně bojují proti britské monarchii. Což kopíruje vztah mých rodičů. Tatínek, Ind, studoval kdysi v Oxfordu, kde se seznámil s maminkou, Angličankou. Byli proti kolonialismu, velmi chytří, velmi vzdělaní, usilovali o spravedlnost.

Věděli, že to bude těžké, že za své aktivity asi půjdou do vězení. Stejně do toho boje šli. Každý po svém. Tatínek byl komunista, organizoval stávky, shromáždění. Maminka, hrozně mírumilovná, klidná osoba, následovala Gándhího. Později se jejich cesty spojily. Máma se stala buddhistkou, táta filozofem. Žili poté v Itálii, kde se každý, zase po svém, prosadil.

Ano, neměl jsem na školné na vysněnou vysokou. Pracoval jsem proto pro jedno indické rádio.

Šlo zas o shodu náhod. Beatles dorazili do Dillí poté, co je vyhodili z Filipín, z Manily. Odmítli totiž odehrát soukromý koncert pro tamního diktátora (Ferdinand Marcos - pozn. red.). Rozhodl jsem se s nimi udělat rozhovor stůj co stůj.

Znal jsem jejich hudbu dokonale, věděl jsem, jak vypadá jejich manažer, producent. Toho jsem si odchytil s tím, že ten rozhovor musím mít, že je to celonárodní zájem a že to musím nabrat v deset. A že když se to nepodaří, bude problém s indickou vládou…

Nejdřív se rozčílil. Řekl, že kluci nikomu rozhovor nedají, ale že on může, ať se stavím za pár hodin. Když jsem pak přišel do hotelu, zaklepal na jeho dveře, ukázalo se, že je mu moc špatně. Byl v županu, celý zpocený. Situaci vyřešil tak, že mě vzal za rukáv a odvedl k pokoji Paula McCartneyho. Otevřel dveře a řekl: kluci, prosím, udělejte mi laskavost, udělejte tady rozhovor s tímhle klukem, a strčil mě dovnitř, čímž se mi splnil velký životní sen.

Protože jsem po týdnu po popsaném úspěchu přišel do rádia a zjistil, že po odvysílání můj rozhovor s Beatles přehráli něčím jiným. Pásky byly tehdy drahé, dělávalo se to. Což mě ale rozčílilo natolik, že jsem s novinařinou okamžitě skončil a vydal se hereckou cestu.