Herec Joaquin Phoenix: K Jokerovi hudba vždycky patřila

Kdy jste s Toddem Phillipsem začali mluvit o pokračování Jokera?

Vlastně docela brzy. Řekl bych, že v polovině natáčení prvního Jokera. A rozhodně jsme do toho filmu nešli s myšlenkou na pokračování… Tenhle svět ale nabízel nejrůznější možnosti, jak ho rozvíjet, jak rozvíjet postavy v něm.

Najednou před námi byly. Začali jsme jednoduše mluvit o tom, co by se mohlo dál stát. Někdy to bylo v žertu, někdy nás nápady až rozesmály. Ale pak se sem tam objevily věci, které jsme vzali vážněji.

Nebáli jste se, že vás budou postavy nudit?

To byla jedna z prvních věcí, o níž jsme začali mluvit. Ptali jsme se sami sebe, jestli nás náhodou nepřestane bavit hrát, být tou postavou, kterou jsme vytvořili. Vzpomněli jsme si v téhle souvislosti na kapelu Kiss, ale i na jiné podobně vizuálně výrazné skupiny. Koncertují roky, musejí být pořád ve stejné roli. Podobné to má Ozzy Osbourne.

A co se pak stane, když už chtějí být doma, v klidu a nechtějí už tu postavu hrát? A co se stane, když se jejich milá/milý zamiluje do té postavy víc než do nich? Tohle všechno, jak si pamatuju, jsme s Toddem probírali hned v počátku úvah o pokračování Jokera.

Co bylo dál? Byl váš vstup do postavy Arthura Flecka alias Jokera hladký?

Měl jsem smíšené pocity. Jedna moje část se tomu zdráhala. První zážitek byl velmi zvláštní, nechtěl jsem si vzpomínky zkazit. Zároveň se mi líbila ta výzva pokračovat v příběhu, najít v něm jiné tóny, s nimiž lze znovu hrát. A jsme u hudby. O ní, její podobě, jsme začali s Toddem mluvit opravdu brzy. Ani nevím, jestli už byla jednička v tu dobu v kinech, nebo jestli právě do nich šla. My jsme už řešili jinou show, pokračování blížící se živému vystoupení. Věděl jsem, že Joker má v sobě ještě hodně věcí, které se dají prozkoumat.

V tom vám pomáhal režisér, jak jste říkal. Jak byste popsal vaši spolupráci?

Jako velmi naplňující. Občas si prostě chcete užít něčí společnost, cítíte, že vás obohacuje. Já režiséry podobného typu, jako je Todd, navíc vyhledávám. Mám rád, když je spontánní, dokáže mě jako herce vést, ovšem nebojí se i v rámci pár záběrů z původního cíle odbočit, zkusit něco nového. Je skvělé, když dokáže rychle přemýšlet, řešit problémy hned. A Todd má jeden z nejrychlejších mozků, se kterými jsem kdy pracoval.

Nikdy mě nezklamal. Kdykoli jsem řekl: Aha, existuje nějaká hláška, kterou bych mohl říct a která by byla takhle?, okamžitě mi nabídl tři čtyři, které byly vtipné, trefné, dokonale do daného momentu zapadly.

Todd se Scottem (Scott Silver – spoluautor scénáře – pozn. red.) napsali chytrý, vtipný a citlivý scénář a Toddova schopnost s ním spontánně, živě pracovat, byla výjimečná.

On popisuje, že vaše postava má v sobě hudbu. Souhlasíte? Můžete to blíž popsat?

Je to až legrační, protože i v prvním filmu byly části, v nichž tanec byl. Třeba ke konci, jak se Joker dostane na schody, kde tančí. Pak jsme objevili další momenty, v nichž Arthur/Joker působí hodně muzikálně. Cosi v něm je, nějaký rytmus, který ovlivňuje jeho pohyby…

Stejné je to se zpěvem. V prvním filmu byly momenty, kdy zpívám, já si je tedy nepamatuji a myslím si, že nebyly ani ve scénáři, nebo možná některé i byly…? Jednoduše jsem přesvědčený, že k Jokerovi hudba vždycky patřila. Vrací ho zpátky do života. Rád ji proto poslouchá, někdy až nostalgicky.

Ostatně muzika je i na začátku první proměny Arthura v Jokera. Joker se začne zhmotňovat za zvuků skvělé skladby Hildur Guđnadóttirové (islandská skladatelka, držitelka Oscara, ceny BAFT, Zlatého glóbu za Jokera – pozn. red.). Vidíme, jak rezonuje v jeho hlavě, jak se podle ní pohybuje. Ale hudba ovlivňuje i Arthura. Je zajímavé, jak se tyhle dvě osobnosti v rámci jedné skladby, žánru (ne)potkávají.

Zmínil jste Hildur Guđnadóttirovou. Ta hudba je znovu úžasná, že?

Ano. A o tomhle jsme už mluvili. Snažili jsme se najít způsob, jak občas prolnout Hildurinu hudbu i s jinými písněmi, s tancem, které ve filmu jsou. Zkoušeli jsme je sladit s „obrázky“ i jen tak pro zábavu. S Toddem jsme si říkali: Tak tohle zkusíme pro tuhle scénu. Uděláme pár záběrů s ní a pár bez ní. Uvidíme. Často vznikla velmi zajímavá směs různých hudebních stylů, která podle mě vystihuje mysl Arthura/Jokera.

Ve filmu nejen zpíváte, dokonce tančíte, stepujete. Bavila vás příprava těchto scén s choreografem Michaelem Arnoldem?

To bylo tedy něco, že? Stepoval jsem už v prvním filmu. Ve chvíli, kdy přijdu do The Murray Franklin Show. Udělám tam takovou malou otočku, v níž prý můžete vidět stepovací pohyb či cosi podobného. Upozornil mě na to Michael. No, já tehdy ani pořádně nevěděl, co dělám.

Ale ve dvojce už máte celé stepovací číslo, zlepšil jste se.

A bylo to těžké. Když je vám hodně přes čtyřicet, najednou musíte hýbat nohama nepřirozeně, je to skutečná výzva. S nadsázkou říkávám, že mě to moc nebavilo, ale zase jsem se něco naučil. Michael je skvělý choreograf, tanečník a postavám, které mají herci zahrát, opravdu rozumí. Mně v Jokerovi umožnil vrátit se k tanci. Přičemž stepování jsme trénovali skutečně dlouho.

Je to až šílené. Když si vezmete, že jsem stepoval tak třicet vteřin? Jenom zvládnout ty nejjednodušší kroky mně přitom trvalo dlouho. Je to jedna z věcí, která se těžko vysvětluje. Lidé vidí zdánlivě jednoduchý pohyb, řeknou: To je fakt super. Vypadá to snadně. A vy si myslíte: Máš vůbec představu, jak to bylo těžké?!

Co mě zaujalo je scénografie Marka Friedberga. Můžeme si trochu popovídat o kulisách ústavu pro duševně choré v Arkhamu, kde se snímek hlavně odehrává?

V jedničce jsme hodně natáčeli v exteriérech, tedy kromě mého bytu, chodby, kanceláří a závěrečné chodby Arkhamu. Aspoň tyhle prostory si pamatuju. Ve dvojce jsem ale nevěděl, do čeho jdu. Když jsem přišel na scénu, nevěřil jsem svým očím. Většinou víte, co čekát: tři pevné stěny a zbytek kulis je roztroušený v prostoru. Tady to bylo jiné. Čekaly na nás celé tři chodby, koupelna, sesterna, hlavní shromažďovací místnost končící jídelnou… Všechno vytvořilo jeden velký propojený prostor.

A je tohle pro herce vůbec důležité?

Moc, je to až těžké popsat, jak moc. Jsem si jistý, že Todd a Lawrence Sher (kameraman – pozn. red.) to také milovali, i když… Já mohu mluvit jen za sebe, za herce. Podobná věc je pro mě darem. Mark odvedl prostě neuvěřitelnou práci. Se svými lidmi vystavil velmi uzavřené, autentické prostory, které působí reálně, a jsou z reálného světa, a pak ty fantastické, v nichž se odehrává Jokerův svět. Dal mu možnost pohybovat se ve dvou různých extrémech: od zchátralého, rozbitého Arkhamu, až po prostor téměř romantický, snový.

Joker (2019) se stal senzací kin. Joker: Folie à Deux do nich nedávno vstoupil. Bude taky úspěšný?

Kdo ví. Nepočítejme kuřata, dokud se nevylíhnou.

Chápu. Ale co mi říct můžete je, jaká byla vaše herecká partnerka, Lady Gaga?

Udělala na mě dojem tím, jak se role ujala, jak tvrdě na ní pracovala, jak o ní dokázala mluvit, jak ji zahrála. Možná jsem to ani nečekal. Měl jsem přece jen určité zažité představy o superhvězdách. A ona je přece skutečná star! Přesto ke všemu přistoupila s pokorou. Ráno přišla na plac, seděla v malé místnosti se skříní na košťata, v níž stálo už jen pár židlí, a buď se věnovala scénáři, anebo se ochotně bavila o tom, co budeme točit.

Zároveň byla velmi flexibilní. Jak jsem říkal, s Toddem rádi při práci různé věci zkoušíme, ne každý je z toho nadšený. Ona na to rychle přistoupila. Nebála se s námi kousky scén vyzkoušet i jinak, nebála se v nich hledat cosi nového. Nikdy to nevzdala předem. Lady Gaga je jednoduše herečka, s níž chcete pracovat. Bez ohledu na to, jakou variantu by Todd jako režisér chtěl zkusit, řekla: Tak jo…

Vzpomínám si na to, jak jsme na začátku natáčeli jednu scénu. Nejdřív jsem udělal záběr já, pak přišla řada na ni. Byla tak dobrá, že jsem řekl Toddovi: Musíme ten můj záběr natočit znovu, protože teď už vidím, co bych měl dělat já.

Rozhovor vznikal v rámci propagace snímku, který šel do českých kin 3. října. Je redakčně upravován a krácen. Novinky a Právo na něj mají pro český trh exkluzivitu.