Herec Bill Skarsgård: Hrát příšeru teď rozhodně netoužím

O roli ve filmu V pasti jsem velice stál, protože mám rád výzvy. Přemýšlel jsem, jak upoutat publikum, které se po celou stopáž dívá takřka výhradně na můj obličej.

Tentokrát to byl takový osamělý, vlastně až frustrující zážitek, kdy jsem byl sám s obrazovkou na palubní desce. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí herečtí kolegové. Rád s nimi jednotlivé scény objevuji a pozoruji změny podle toho, jak ostatní pracují.

Po devatenácti dnech natáčení jsem auto, v němž jsem uvázl, začal vysloveně nenávidět. S režisérem Davidem Yaroveským jsem ale dobře vycházel, byli jsme sehraný tým.

Kde jsou hranice mé výdrže, jsem zatím nezjistil. Emocionálně nejvypjatější scéna pro mě byla, když William v podání Anthonyho Hopkinse na dálku rozjede auto a vyhrožuje, že jím přejede mou filmovou dceru. Bylo mi to nepříjemné, protože mám sám děti.

Ve filmu je také moment, kdy je mi v autě velká zima, protože William zesiluje klimatizaci. Maskéři mě nalíčili tak, abych vypadal, že trpím mrazem. Ve skutečnosti ze mě ale kvůli silnému make-upu tekl pot, i kvůli tomu, že se Eddie přikryje, čím může, aby se zahřál.

Pak jsme obráceně natáčeli scénu, kdy William zapne topení a Eddiemu začíná být horko. Byl jsem svlečený do spodního prádla a předstíral jsem, že je mi vedro, ačkoli jsem ve skutečnosti mrznul. Ukazuje to, jak filmová výprava často funguje opačně než herecký úkol.

Neměl, moc jsem se na natáčení těšil. Vrcholem bylo, když jsme točili závěrečnou společnou scénu. Anthony improvizoval a pozměnil pár replik, na což jsem také naskočil. Je úžasný. Na naši spolupráci nikdy nezapomenu.

Nevím, na to byste se musela zeptat Roberta. Známe se deset let. Nosferatu původně chystal jako svůj druhý film po Čarodějnici, tehdy jsem v něm měl být obsazen do jiné role.

Nejspíš ve mně něco spatřil, když jsem ztvárnil klauna Pennywise v hororu To. Asi ho zaujala má schopnost se radikálně proměnit a zahloubat se do temnoty a hrůzy.

Ne. Byl jsem přepaden docela jiným druhem strachu, totiž jestli zvládnu být monstrem. Soustředil jsem se na to, pod jakým úhlem mě zabírá kamera a jak se tím mění můj výraz. Na place hororového filmu to strašidelné není. Všichni jsme to brali profesionálně jako práci.

Kdepak. Na film jsem velice pyšný, předčil má očekávání. Těší mě, že se Robert do nové verze příběhu o Draculovi pustil a že ji pojal naprosto nekompromisně. Před dekádou jsem měl možnost číst jeho původní scénář. Když jsem pak zhlédl výsledek, napadlo mě, že je to přímo zhmotněný Robert Eggers.

Miluju Prahu. Strávil jsem tam osm měsíců a považuji ji za jedno z nejkrásnějších měst, která jsem navštívil. Zažil jsem ji v zimě, na jaře i v plném létě, bohužel ne na podzim. Připomíná mi Stockholm, má podobný počet obyvatel a jejich životní tempo.

Vím, že všichni nenávidí koloběžky, ale já je zbožňuju. V Praze jsem poprvé byl už před deseti lety kvůli natáčení filmu, který se nakonec nedokončil. První den jsem si půjčil koloběžku, dvě hodiny se projížděl po městě a bylo to skvělé.

Nemám žádnou postavu, kterou bych si odjakživa přál ztělesnit. Ke každé roli přistupuji jako k určité verzi své vysněné úlohy. Potřebuji mít pocit, že je právě ona zásadní, abych se do ní hluboce ponořil.

V herectví chci rozmanitost, zkoušení různých žánrů. Černobílé jednoduché příběhy mě nelákají. Rád prozkoumávám šedé zóny. Toužím po morálně nejednoznačných charakterech, na nichž je zapotřebí dlouho pracovat, než rozklíčuji, kým jsou a co znamenají pro děj. Rozhodně teď ale netoužím hrát nějakou příšeru. V tomto směru už jsem nasycen.