Článek
S Deniskou jste strávila několik let. Neleze vám na nervy?
Ne, vůbec. Je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí.
Je úplně nejoblíbenější?
Asi ne, ale mám jí moc ráda. Je krásně napsaná, a nejen ona, celý seriál mě baví. Je to druh humoru, který mi sedí. Deniska byla na začátku podle mě napsaná způsobem, že se dala hrát jako daleko větší mrcha. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem jí dát srdce, což se myslím podařilo. Kdyby to byla jen prvoplánová potvora, za chvíli by mě to tolik nebavilo hrát a myslím, že ani divákům by nebyla tak sympatická. Ale taková jaká je teď mě baví moc. Mně připadá taková ryzí.
Je hodná, ale trošičku blbá, ne?
Má prostě jiný žebříček hodnot (smích). Jsou pro ni důležité diamanty, a celkově materiální hodnoty, proč ne. Zároveň má Hrouzka od srdce ráda. A já mám ráda ji.
Za ty roky se musela měnit. Vyspěla nějak?
Má dvojčátka, to byl zásadní zlom na konci druhé série. To je obrovská změna. Svět už se netočí jen kolem ní. Byla zvyklá na pozornost, sázela všechno na vzhled, byla to tanečnice u tyče a byla na to hrdá. Teď se bojí, že po dětech už možná není taková jejími slovy „šťáva“. A bojí se co to může přinést. Takže se jí zaviklal svět.
Prozradíte, co se jí teď asi může stát?
My nesmíme prozrazovat.
Vy trochu zkoušíte i psát, co prozradíte o projektu Obrazy lásky?
To je scénář, který jsme psali s polským režisérem Tomaszem Winským. Obrovská a intenzivní zkušenost Psali jsme to asi čtyři roky. Postupně se k nám přidala ještě Petra Hůlová a Kasha Jandáčková. Měli jsme možnost jet na workshop Andrzeje Wajdy, geniálního polského režiséra, a vyvíjet scénář s ním. To byla nezapomenutelná zkušenost. Vidět ten svět z druhé strany. Vytvářet situace, přemýšlet, jak postavy fungují. To byla obrovská škola. Film se nám podařilo natočit loni na podzim. A myslím, že se povedl. Ale samozřejmě uvidíme. Ale mám obrovskou radost z toho celého procesu. Zkoušet nové věci je důležité, protože si člověk rozšiřuje obzory. Klade si nové otázky.
Je dobré, že se nebojíte udělat chybu...
Bojím, ale stejně do toho jdu. My jsme taková společnost, že se těch chyb bojíme, to je strašná škoda. Kdo nich nezkusí, nic nepokazí. Abyste se něco naučil, těch chyb musíte nasekat mraky.
Pomáhal vám prý Olmo Omerzu, výborný režisér...
Olmo je fantastický, a měli jsme obrovskou kliku, že nám dělal dramaturga. Je chytrý, strašně talentovaný. Ptal se nás, když ve scénáři něčemu nerozuměl, a v momentě když jsme nedokázali najít odpověď, dovedl nás k tomu, že se věci přepsali. Pomohl nám dost zásadně.
Budete ještě jezdit do Ameriky?
Doufám, uvidíme, co svět povolí. Chybí mi to, to dobrodružství, že opustíte teplo gauče.
Takže od toho čekáte hlavně dobrodružství?
Taky. Je to pocit, který vám nikdo nevezme. V Čechách je to fantastické, ale často hrozí, že tak zpohodlníte. Nic proti tomu samozřejmě, ale mě baví to že odjedu někam, kde to neznám, zjistím, že lidé přemýšlí úplně jinak a donutí mě to přehodnotit pohled na svět, kterým jsem si třeba byla úplně jistá.
Ale kdo chce velkou kariéru v jiné zemi, musí tam bydlet, ne?
No…to záleží. Samozřejmě je to lepší, zároveň už to dneska jde i jinak. Castingy se často dělají formou selftapeů, nebo přes zoom, což se v pandemii ještě více rozšířilo, zároveň když neodjedete, příjdete o všechny věci, který to dělají zajímavý. Nový kamarádství, nutnost zařídit se v nové zemi, poznávání nových kultur…. Ale třeba seriál 13 důvodů proč - tu hlavní holku objevili přes Skype z Austrálie. Předtím hrála jen v malém divadýlku, takže to jde. Jde o to, co od toho očekáváte.